Získala jste popáté ocenění Sportovec roku. Jaký ten loňský rok pro vás byl?
Celá sezona začala hodně brzy a hodně rychle, Evropským vrhačským pohárem. To mě nastartovalo a začala jsem makat, aby to bylo 
v květnu a dál v sezoně ještě lepší. Podle všeho to mělo jít, ale jak to tak bývá, když člověk něco čeká, bylo to úplně naopak. Přestalo se dařit a já se prokousávala sezonou až ke konci.

Už jenom jeden titul vás dělí od legendární Renaty Hoppové. Mluvily jste už spolu? Gratulovala vám?
Ne, nemluvily. Renata do Kolína jezdí, tuším, o prázdninách, tak se uvidíme v létě, ale kdo ví, protože jsem většinou na závodech.

Letošní ročník byl ve znamení atletiky. Vždyť z pěti kategorií opanovali zástupci královny sportu hned čtyři. Proběhla oslava?
Když předávání skončilo, tak jsme si říkali, že to byl atletický večer s pár dalšími sportovními hosty (smích). To je samozřejmě nadsázka, protože sportovců bylo plné divadlo a i vyhlášených bylo hodně. Ale tak nějak to na nás působilo dojmem, že atleti převládali (usmívá se). No a oslava? Ta proběhla asi individuálně, každý se rozprchl někam. Já osobně byla na skleničce vína a pak jsem se těšila honem do postele, protože mě to všechno nějak zmohlo (smích).

Letos byla vyhlášena jedna nová kategorie, a to „Trenér roku", kterou vyhrál váš osobní kouč Jiří Tuček. Co jste mu řekla jako první?
Po vyhlášení jsme se potkali na schodech a navzájem si pogratulovali. Jsem ráda, že trenéra roku vyhrál právě můj trenér. Musím říct, že si to zaslouží za to, jak si bere dovolené na to, aby mohl jezdit na soustředění a taky za to, co občas musí všechno vydržet (smích).

Reprezentovala jste na olympijských hrách, kde jste obsadila 31. místo, dále jste skončila na 4. místě na Evropském poháru 
v zimních vrzích v Baru v českém rekordu žen výkonem 71,16 m, na Mistrovství Evropy v Helsinkách jste skončila čtrnáctá. Ve své sbírce máte i stříbrnou medaili z MČR žen. To jsou všechno parádní úspěchy. Byly všechny závody opravdu tak vydařené?
Parádní pro mě byl závod 
v Baru a účast na OH, ale jinak to vlastně vydařené nebylo vůbec. Štve mě to, ale teď už se nedá nic dělat. Všechno až na závod v Baru mohlo být lepší. ME, OH i MČR mělo být lepší. Takže spokojená jsem 
s tím, že se mi podařilo hodit za 70 metrů, že z toho byl český rekord a že to byl limit na OH, ale z toho, jak to v Londýně dopadlo, už radost nemám. Ale taková sezona prostě byla.

Vraťme se ještě k olympijským hrám. Jak na ně vzpomínáte?
Vzpomínám moc a moc ráda. Byl to skvělý zážitek. Takový, na který se nezapomíná. Jsem velice ráda, že jsem něco takového mohla zažít. Doma mám v pokoji něco málo na výstavce. Když jdu sednout na rotoped, obejdu si to a hned si vzpomenu na to, jak to vlastně rychle uteklo a že jsem tam neměla na nic čas. Tam jsem potřebovala, aby dny měly minimálně 30 hodin.

Co vám utkvělo v Londýně nejvíc v paměti?
Pořád vzpomínám na tu atmosféru závodů. Kdy se mi stane, abych před tolika lidmi házela? Už asi nikdy, protože se nestává, že by na kvalifikace chodilo tolik lidí, jako bylo právě v Londýně. A takoví fanoušci se taky jen tak nevidí. Lidi v Londýně byli úžasní. Fandili i těm nejposlednějším a nejpomalejším. To na tom bylo to krásné.

Už nějakou dobu reprezentujete Českou republiku, jezdíte po významných akcích, kde se setkáváte s nejrůznějšími slavnými sportovci. Na kterého nejraději vzpomínáte a proč?
To se takhle nedá říct, že bych měla někoho, na koho nejraději vzpomínám. Jsem vděčná za to, že vlastně mezi takovými sportovci můžu být. No a v Londýně to byla opravdu přehlídka sportovců. Byla jsem nadšená, jak jsou všichni naši sportovci milí a hodní. Vždycky si bylo s kým povídat, a to i přesto, že jsme se neznali.

V loňském roce jste hodila český rekord, který má hodnotu 71,16 m. Rekordy jsou ale od toho, aby se překonávaly. Jaké jsou vaše hranice?
Myslím si, že se dá posunout mnohem mnohem dál. Doufám, že to budu já, kdo ho posune, ale kdo ví. Někdy se něco pokazí a nemusí to jít tak, jak by si člověk přál, ale budu se snažit a udělám co nejvíc proto, abych tuhle hranici posunula co nejdál. A vůbec si neodvažuji říct, kde ta hranice může být. Ale myslím, že výš než na 71,16.

Jste úspěšná sportovkyně. Co byste poradila začínajícím sportovcům?
Myslím, že začínající sportovce odrazuje ta začáteční dřina a občas to, že to nejde hned tak, jak chtějí. Je to ale potřeba překousnout a vydržet, a když člověk vydrží, tak se mu to vrátí zpátky (usmívá  se). Takže hlavní je vydržet, i když to zrovna nejde tak, jak si přejeme.

Vaší hlavní disciplínou je hod kladivem, ale občas si odskočíte i k disku. Měla jste i v tomto odvětví nějaké výraznější úspěchy?
Myslím, že největší úspěch z disku je druhé místo z MČR do 22 let. To se mi povedlo asi dvakrát, ale už nevím, jaké roky to byly (smích). Ale byly to takové náhody podle mě. Mně to vyšlo a adeptkám na  přední místa to zrovna nevyšlo.

Kromě atletiky, jaký je váš další oblíbený sport?
Poslední dva roky je to basketbal tady v Kolíně. V televizi ráda sleduji cokoliv. Tenis, teď v zimě lyže. Ráda se dívám na naše závodníky a fandím. Prostě si u jakéhokoliv sportu, když se dívám, odpočinu.

Docela pravidelně vás vídám na zápasech kolínských basketbalistů. Je to sport, který byste provozovala nebýt atletiky?
Určitě ne, asi bych to neuběhala. To bych přece jen musela být o dost hubenější. Ale je to sport, který mě opravdu baví. Ve středu před a po tréninku ho občas hrajeme, ale  jsem docela levá. Trefím se jen, když stojím pod košem a to jenom občas (smích). Na zápasy ale chodím moc ráda. A chodím vždycky, když není trénink. Letos ty zápasy vycházely na čtvrtky a soboty a tak nějak, takže jsem jich opravdu viděla hodně a těším se na další. Mám to doma napsané v kalendáři.

Taky jsem si nemohl nevšimnout, že zápasy prožíváte. Jste docela emotivní fanoušek. Jste taková i v civilu?
No jo, zápasy prožívám a občas mě to naštve a to tomu, myslím, prd rozumím (smích). Ale baví mě to. A v civilu taková nejsem. Na zápasech ano a je to to místo, kde upustím ventil a můžu se vykřičet (smích). Prostě tak odpočívám. Vždycky chodím domů spokojená a klidná.

Co vás dokáže nejvíc vytočit – ve sportu a v civilu?
Hm, těžká otázka. Já se vlastně dokážu vytočit snadno (směje se). Nejvíc se vztekám za volantem. A ve sportu jsem vytočená, když jsem přesvědčená o tom, že rozhodčí špatně rozhodují .

Rozvrh vrcholového sportovce je docela náročný. Jak nejlépe relaxujete?
Teď v poslední době odpočívám s knížkou, potom taky na basketu. Mám to tam nejradši. Taky chodím na vycházky se psem a  ráda odpočívám u našich. Když si lehnu na gauč a vím, že nic nemusím. To je pohoda.

Je začátek roku 2013. Co vás všechno čeká a jaké jste si dala cíle?
Uvidíme, jak to všechno bude. Příprava zatím neprobíhá, jak by měla, ale snad to doženu. To se teď nedá říct, jak to všechno bude, ale letos je MS dospělých, ME družstev a světová univerziáda. Budu se snažit dostat alespoň někam.