…i když zase jsem, milý dení(č)ku, vyrazil na hory. Do Itálie, jen na otočku, na čtyři lyžovací dny. Na běhání jsem si ani nevzpomněl. Ale ne, jasně, vzpomněl. Měl jsem v kufru všechny věci na běhání. Jenže hned první den jsem vlezl na sjezdovku v půl desátý ráno a zmizel z ní v pět. Do té doby jsem se nezastavil. A to víš, já, kluk ze středočesko-pražské kotliny, kde o sníh skoro nezavadíme, nejsem žádný Alberto Tomba, takže pro mne je sjezd hodně náročná věc. Ale šel jsem do toho naplno. Večer jsem nemohl ani chodit. Byla to ale paráda, stehna i lýtka bolela jako čert, protože můj styl by se dal nazvat buldozer. A při tomhle stylu večer bolí všechno. A tak jsem si připadal jako ten Alberto. Víš, dení(č)ku, ten slavný italský sjezdař.

Deníček: Všechny předchozí díly naleznete zde

Dení(č)ku, taky se mi ten první den stala nehoda. Pro klid duše, vlastně pro klid mého levého kolene, jsem si vzal ortézu. Takovou tu gumovou věc, která koleno obepne, aby se cítilo lépe. No a jak jsem měl to koleno upnuté, tak ta noha nějak pracovala. Nebo spíš nepracovala. Když jsem si večer všechno sundal, měl jsem pod tou spodní gumou na ortéze takový svalový val, asi dvoucentimetrový, bouli kolem dokola. Koukal jsem na to jak zjara. Všechno mi tam napuchlo. Pomalu jsem to místo masíroval, až to nakonec zmizelo. Ale chvíli to tam bylo. To jsem se ti bál, co se to děje!

No a pak jsem ještě na těch italských kopečcích buldozeroval další tři dny. Bylo krásně, jen ten poslední den bylo nekrásně. Mlha, vítr, padal sníh a na sjezdovce, kde se normálně jezdí, jsem musel jít. Brodil jsem se sněhem, nic neviděl, zuřil. Normálně mi to nejelo, musel jsem fakt jít. Z kopce! Nevím, jestli jsem špatně mazal, protože jsem lyže nemazal vůbec, možná ale fakt nebyly dobrý podmínky na lyžování. Ale unavený jsem byl hodně.

No a když jsem se vrátil do matičky pražské, šel jsem se vyklusnout ven. To byla změna! Jen chvíli, pár desítek minut. Pravda, nebyl to ten italský horský vzduch, svištěly mi do toho tramvaje. A taky na mne houkl ten pán v černých brýlích se zahraniční značkou auta, když jsem přebíhal tam, kde jsem neměl. Ale oba jsme to zvládli.

No dneska ráno jsem vyběhl. Jenže venku pršelo. A já si řekl, že dneska to nedám. Tak jsem se vrátil a začal psát tyhle řádky. Až je dopíšu, vyrazím do fitka. Naposledy na běžící pás. Slyšel jsem, že je to sebemrskačství a že jsem vrah běhání, protože teď se už přece běhá jen venku a vevnitř běhají jen magoři. Nevím, co si o tom mám myslet. Mně se ale fakt dneska do toho mrholení nechce. Tak zítra.

Můj milý dení(č)ku, neboj, do toho půlmaratonu je ještě dlouhá doba, vždyť se startuje až za 15 dnů. A maraton? Tak tam mám času ještě více. Ten je až za 51 dnů. Tak vidíš, že je čas.

Šéfredaktor vydání Deníku pro Prahu a střední Čechy Jiří Macek hrával před třemi desítkami let fotbalový krajský přebor, pak absolvoval zhruba stovku triatlonů a padesátku duatlonů, přespolní i silniční běhy. Jenže novinařina utlumila sportovní dění, ke kterému se vracel sporadicky. Až vloni se po letech rozhodl vrátit na start triatlonu Dřevěný muž (1 km plavání, 110 km jízdy na kole, 13 km běhu), který se koná v Českém ráji. Závod po zhruba čtyřech měsících lehkého tréninku absolvoval v čase 5 hodin, 9 minut, 51 vteřin (na snímku je poté, co dorazil do cíle). Nedávno se Jiří Macek rozhodl, že zkusí absolvovat pražský Hervis 1/2Maraton. A protože má rád výzvu, přijal nabídku od pořadatelů, aby si zaběhl i maraton. Při půlmaratonu, který se v Praze běží 6. dubna, čeká na závodníky 21 kilometrů. Při Volkswagen Maratonu Praha pak dvojnásobek: 42 195 metrů. Ten se běží na začátku května.

Vaše ohlasy na Deníček

Zdravím, jak si čtu v Deníčku, nenechává mne to klidným. Jiří, pokud máš rozpis tréninku pro ženy, nevadí, stejně je to jen nějaký vzor, přibližný návod.

Pro tebe je limitující to koleno. Musíš to probrat s doktorem. A vybrat si toho, který už maraton běžel a ten rozhodne, jestli s tím nespolehlivým kolenem bude lze maraton absolvovat bez vážných dalších zdravotních problémů. Srovnávám tvoji přípravu a zdravotní potíže s horolezcem Radkem Jarošem. Ten ještě dnes nemá zcela zhojeny omrzliny (a amputace) na chodidlech po zdolání Annapurny. Pro každého sportovce je příprava na svůj další životní vrchol zásadní záležitost, přes kterou „nejede vlak". Tak je to i s tvým maratonem.

Při akcích PIM je občerstvení vždy na vysoké úrovni. Vyplatí se i na pár vteřin zastavit a potřebné „si urvat". Pro dnešek bych ještě postrašil počasím, vedrem. Za okny dnes sněhová kalamita, no sluníčko při běhu chce lehounkou pokrývku hlavy, s kšiltem proti slunci, a vodou svlažovat tělo. U studny klidně omýt pot. Jiří, tvoje příprava mne začíná bavit; startovní číslo mám zaznamenáno.

Ahoj, Jiří Bartoš

Jiří Macek: Milý Jiří, zkusím zjistit, kde mají studnu. S doktorem zatím vyčkám.

Máco zlatej,

moc děkuju za krásný čtení. Ležím tu ve špitále na zádech jak lemra a za oknem už zrána zpívají ptáci. Strašně rád bych taky vyběhl, nebo alespoň vyšel, ale ještě mi není dáno. Můj maraton bude návrat do života a už na něj sbírám síly… A třeba o něm taky něco napíšu. V každém případě ti ale chci říct: Jiří, tys kůň tažnej a vytrvalej a já ti věřím, že to dáš. Jak tu půlku, tak toho kompleta, protože cíl je v hlavě a v tý ty to máš dobře nastavený. Tak jen běhej a trénuj, ať je to taky pro radost a ne jen „na morálku"…

V úctě Joska Žalud, Mladá Boleslav

Jiří Macek: Milý Pepo, já jsem taky lemra. Ale ty se drž a jednou vyběhnem spolu!

Zdravím vás, Jirko.

Je krásný víkend, doufám, že jste vyběhl do ulic a netrápíte se v přetopeným fitku. Já jsem dnes byla běhat a vzpomněla jsem si u toho na vás. Byl to můj první letošní běh, a tak jsem funěla jak stará bába. A hlavou se mi honilo, že bych ten maraton asi neuběhla. Ale vy to zvládnete, vám já věřím!

Veronika

Jiří Macek: Milá Veroniko, já se v tom fitku netrápím, je tam teplo…

Dobrý den, pane Macku!

Nejprve přijměte ode mne hlubokou poklonu a úctu k vašim sportovním výkonům. Sám jsem bohužel antisportovec. To jste si mohl vlastně všimnout i podle mé hrůzné postavy a nadváhy v Hybernii na našem koncertu. Obdivuji vás „železné" i „dřevěné" muže. Vůbec všechny, kdo chtějí a mohou pro své tělo a postavu něco udělat. Mám nadváhu, problémy s vysokým tlakem, zvýšený cukr. Jsem po těžké autonehodě, kde jsem utekl hrobníkovi z lopaty. Nemohu od té doby tvrději sportovat, není to výmluva, je to fakt. Včera jsem byl proto například na procházce ve Stromovce, blízko které bydlím. Jezdím tam i na kole, když je hezky, ale lážo plážo. Ujedu maximálně 20 km po rovině. Na víc nemám. Takže vám přeji hodně štěstí a pevné vůle k dalším sportovním výkonům. GOOD LUCK!

Antonín Kny, skupina Fešáci

Jiří Macek: Milý Toníku, zvu vás na kafe do Stromovky, projdeme se a bude nám to lépe chutnat. Mně se taky nechce pořád běhat.

Jiřino, ty to přežiješ!!

Čtu si pravidelně tvůj deníček a nevycházím z údivu. Člověk by řekl, že po těch letech dostaneš rozum. Fakt ale je, že kdo přežije povolání redaktora, natož šéfredaktora, přežije už asi úplně všechno i ten půlmaraton a maraton. Až nebudeš moct, představ si, že běžíš napsat noviny, protože seš v práci sám a za dvě hodiny máš uzávěrku. Já věřím, že to ti pomůže víc než sedmimílové boty. Držím ti palce a na to koleno zkus roztlučený křenový list přes noc. Drž se! A jestli tě klepne, koupím ti na ARO bonboniéru. Stylově zabalenou v novinovým papíře.

Helča Fričová z Bolky,

bývalá redaktorka

Jiří Macek: Milá Helenko, křen zkusím, stejně jako myšlenky na uzávěrku, snad to pomůže. Mám rád bílou čokoládu. A, prosím, ten Deník moc nezmačkej.