Jednatřicetiletá atletka je nedílnou součástí kladivářské smetánky. Včetně úspěchů na mistrovství světa juniorů a později mistrovství Evropy do 23 let a juniorů zaznamenává na české scéně jeden úspěch za druhým. Od roku 2008 jedinkrát nechyběla na „bedně“ při mistrovstvích České republiky. Je pětinásobnou mistryní republiky a od roku 2016 je držitelkou českého rekordu, kdy v Kolíně hodila parádních 72,42 metrů.

Poslední roky ji však trápí zdravotní obtíže, kterým paradoxně loňská vynucená pauza pomohla. Jedno koleno má operované dvakrát, druhé jednou. Do toho se jí občas vyrojí jiné šrámy. Česká reprezentantka ale s úsměvem na tváři zvládá veškeré komplikace a nadále se řadí ke světové špičce.

Podívejme se na minulý rok 2020, který byl pro sportovce opravdu složitý. Jak jste ho zvládala? Přece jen odložená olympiáda, přerušované tréninky…
Pro mě to bylo hrozné, protože jsem poprvé za celou dobu, co trénuji, totálně ztratila motivaci. Říkala jsem si „ty jo, proč, proč mám ráno vstát a jít trénovat“. Bylo to jiné, divné. Nikdo nic nevěděl a všichni jsme se dost báli. Všechno se nám postupně rušilo, včetně soustředění, na které jsme těsně neodletěli. Zrušily se také nejbližší závody a pak najednou, že nebude ani olympiáda. Na podzim jsem byla po operaci kolene, a tak se mi to „hodilo“, že si to úplně vyléčím. Nevadilo mi to, protože nejsem, v uvozovkách, tak stará, že bych chtěla skončit a říkala jsem si, že mi ten rok navíc pomůže v tom, že se dám do kupy. Následně to nicméně vygradovalo v to, že jsem šla na operaci i s druhým kolenem, takže jsem si říkala, že to byl takový uzdravovací rok.

Muselo to pro vás být hodně náročné období…
Já jsem to tedy pojala tak, že se budu léčit, ale předtím tomu předcházelo, že jsem neměla správnou motivaci k tréninku, navíc jak to všechno zamrazili, tak zrušili i nominace na olympiádu, a to bylo to nejhorší. Pojala jsem to tedy tak, že se vyléčím, ale později vylezly na povrch ještě horší věci. Když jsem šla na operaci, tak to původně vypadalo, že to bude krátké, ale vůbec to tak nebylo. Z toho, že mi obrousí meniskus a budu za měsíc běhat, se stalo, že jsem dva měsíce nesměla došlápnout na nohu, protože to skončilo plastikou zmíněného menisku. Všechno se to sesypalo a toho nechtěného volna jsem využila, aby se tělo dalo dohromady.

V jednom loňském rozhovoru jste zmínila, že házíte kladivem na poli. Bylo tomu tak doslovně?
Pár tréninků jsme tak opravdu šli. Všechno bylo zavřené a my jsme nemohli nic dělat, a tak jsme neměli jinou šanci než využívat nějaké cesty nebo stezku u atletického stadionu, která je z takového dobrého betonu, kde se dalo dobře točit a imitovat. Jezdili jsme za vesnice na pole a různě jsme dojížděli, stejně tak trenér dojížděl z Turnova sem, protože nám zavřeli i Duklu. Tak jsme se aspoň trošku vídali a říkali jsme si, že se budeme snažit házet, dokud to půjde, a to jsme ještě nevěděli o té operaci kolene. Abychom tu techniku udrželi, bylo potřeba jednou, dvakrát v týdnu házet a točit se, tak to bylo přesně někde na silnici a u pole. Občas jsme tam něco zahodili (smích).

Už jste říkala, že letošní rok je lepší. Už se zvládáte plnohodnotně připravovat?
Musím říct, že teď už je to super. Nepociťuji žádnou změnu oproti předchozím rokům. Jezdíme už normálně na soustředění a tím, že to mám jako zaměstnání, tak můžu jet a ubytují nás všude. Příprava je teď pro mě stejná, protože na Dukle už můžeme normálně do posilovny a můžeme udělat úplně všechno.

Jaký je tedy následující plán?
Příští týden bychom měli na měsíc odletět (klepe na zuby) na Tenerife. Doufám, že se opět nic nepokazí, protože už jsme měli letět v prosinci, ale neodletěli jsme kvůli trenérovi, který byl pozitivní, aniž by to věděl. Místo toho, abychom odletěli, tak jsme se vrátili domů a sedli si na deset dní do karantény. Doufám, že nás to už minulo a konečně odletíme. Příprava se oproti těm předchozím nemění, makáme a dřeme a snad to bude všechno dobré.

Zmínila jste vaše nadcházející soustředění. Jak to tam bude probíhat?
Tam je to tak, že nejprve odletím já s trenérem. Prvních čtrnáct dní tam budu sama a budu dvoufázově dřít. Bude to bolet, protože tam budou těžké činky a budeme hodně házet. Doteď jsme toho až tolik nenaházeli, do toho mě zase bolela noha. To je pořád jedno s druhým, hlavně jak člověk pořád stárne, tak vidí, že každý rok začne vylézat spoustu dalších věcí, které by se mu dřív nestaly. Příprava je čím dál víc těžší, ale vím, co mě čeká. Začneme tam hodně házet a posilovat do nějakých maximálek. Váhy budou těžké a tréninky budou fakt vydatný. Na druhou stranu vím, že až nastane třetí týden, tak přiletí další dvě holky, kladivářka a diskařka, a už to bude větší sranda. Už tam nebudu sama a bude to trochu odlehčené a bude víc volna. Bude to víc gradovat k tomu, že se snad začne závodit. Na konci dubna se vrátíme a v květnu by teoreticky mohly začít závody, tak už to bude takové volnější. Některé dny si jen lehnu a nebudu dělat nic, na to se už trochu těším (smích).

Když vezmeme přípravu na olympiádu, liší se nějak od té klasické přípravy na v uvozovkách menší závody? Graduje to nějak před olympiádou?
Ne, je to stejné. Na každý závod se chci připravit úplně stejně, prostě chci hodit co nejdál. Samozřejmě se snažíme na každou sezonu vymyslet něco jiného, jak to zlepšit, jak to posunout. Díky nechtěné pauze jsme měli čas dělat spoustu technických cvičení a změnili jsme techniku. Zjistili jsme díky videu, že dělám hodně chyb, které okem nejsou vidět, ale jsou tam. Začali jsme to předělávat a měli jsme na to spoustu tréninků, na kterých jsme až do zblbnutí dělali techniku. Jinak je ta příprava vždycky stejná.

Lze nějak porovnat vaši připravenost na OH v Riu a nyní? Změnilo se za ty čtyři roky něco?
Na olympiádu v Riu jsem se připravovala tak, že jsem chodila do práce hlídat děti a nebyla jsem zaměstnaná jako atletka. To bylo úplně jiné, tam jsem měla strašně moc věcí, které jsem musela udělat. Došla jsem do školky, tam odučit, ohlídat kluky a pak až jsem teprve šla na trénink a po něm rychle domů a připravit zase věci na druhý den do školky. Bylo to pro mě šílené, ale i v tomhle shonu se na olympiádu dalo připravit, což je vtipné. Teď je to pro mě příjemnější v tom, že nic jiného nemusím, jen trénuji a jsem zaměstnaná na Dukle. Děkuju jim za to, že nás drží a podrželi nás i v tom pitomém roce. Soustředím se tedy jen na házení a v tom je to jiné.

Jaké máte ambice do budoucna včetně olympiády? Máte nějaký svůj tajný klíč, díky kterému se držíte na vrcholu?
Ty jo, to je otázka (smích). Říkám si, že dokud to půjde a zdravotně se budu držet, tak bych se chtěla držet na špičce. Pořád mám pocit, že jsem ještě nedokázala, co můžu. Jednou bych chtěla prodat úplně všechno, ale otázka je, jestli se to fakt povede. Žádný tajný recept na tohle nemám a cílem je asi vydržet co nejdéle. Pro člověka je příjemné, když dělá, co ho baví a užívá si to.

I když je to velká dřina?
Občas to samozřejmě dřina je, ale má to spoustu svých výhod. Jezdíme na soustředění a podíváme se všude možně. Myslím si, že člověk tak stárne mnohem pomaleji, když je v tomhle shonu a pořád se mu tam mění lidi. Jsou tam mladí a oni to furt drží, a to je sranda. Cílem a ambicemi jsou olympiáda a vydržet na vrcholu co nejdéle s těmi mladými. Je mi ale dvacet, nejsem stará (smích).

Tomáš Šulc