Tým, ve kterém strávil několik let a kde poprvé nakoukl do nejvyšší české soutěže. A proti svým bývalým spoluhráčům se v dresu s Medvědem na hrudi pořádně vytáhl v prvním domácím utkání BC Kolín nadstavbové skupiny A1.

Na palubovce pobyl téměř 26 minut, zaznamenal 13 bodů a rval se o každý míč jako správný Medvěd. Ale především, ve druhé poločase skvěle bránil reprezentačního rozehrávače USK Ondřeje Sehnala. Právem byl vyhlášen nejlepším hráčem utkání. Ve druhém utkání, které se hrálo v neděli, už tak bodově úspěšný nebyl. Přesto se dvěma body podílel na výhře 76:63.

Od příchodu do Kolína jste během krátké doby odehrál dvě utkání proti USK Praha, týmu, kde strávil nejvíc sezon. Byla tato utkání pro vás přece jen o něco prestižnější, než proti jiným týmům? Nebo to tak vůbec nevnímáte?

Strávil jsem v USK přes deset let života a řada hráčů i členů realizačního týmu jsou mými dobrými přáteli. Rád jsem je po dlouhé době zase viděl na hřišti. Když jsem byl mladší a přestoupil jsem z Brna právě do USK, bral jsem zápasy proti Brnu možná až moc prestižně, byl jsem přemotivovaný a nebylo to dobré. Teď už jsem z toho snad vyrostl.

Myslíte, že znalost vašich, teď již bývalých, spoluhráčů vám v těchto zápasech mohla být prospěšná?

Řekl bych, že je to oboustranné. Já znám je a oni znají mě.

Můžete prozradit, co vás vedlo k odchodu ze Svitav po půlce sezony a přestupu do Kolína?

Ve Svitavách jsem po zranění kotníku neměl minutáž a pokud ano, jen na pozici 4 a 5, kde jsem neodváděl dobré výkony. Situace nebyla ani pro jednu stranu dobrá. Rozvázali jsme smlouvu a Svitavy tak mohly získat pořádného pivota, který jim více pomůže k naplnění jejich vysokých ambicí a cílů. Já jsem naopak mohl odejít do klubu, který pro mě má na hřišti využití. Bylo skvělé se přesunout do týmu, kde jsme hned vyhráli stříbrnou medaili v poháru a držíme třetí místo v lize. Navíc mi jeho geografická pozice umožňuje žít v Praze s dcerou a přítelkyní, která studuje medicínu a nemohly tak být se mnou ve Svitavách.

V Kolíně jste relativně krátkou dobu, ale na palubovce to vypadá, že jste do týmu zapadl okamžitě. Máte také ten pocit?

Ano, a mám z toho radost. Myslím, že v týmu jsou hráči velmi basketbalově inteligentní a trenér hru nesvazuje žádnými přísnými pravidly. Nemusel jsem se tedy učit desítky nových akcí a kombinací s přesně určenými místy, kde mám stát. Hrajeme prostě basketbal a čteme hru.

Na tyto otázky jste určitě odpovídal mnohokrát. Musím se však zeptat i já. Pocházíte ze sportovní rodiny, dědeček hrál basketbal, tatínek fotbal. Jak těžké bylo rozhodování, kterému sportu se budete naplno věnovat? Váš tatínek z vás chtěl mít určitě fotbalistu…

Asi chtěl. S fotbalem jsem taky jako malý kluk začínal. Pamatuji si, když jsem se jako malý kluk chodil na taťku dívat. V Brně tehdy nebyly výjimkou desetitisícové návštěvy se skvělou atmosférou. Kdo by to nechtěl v dospělosti zažít taky, že? Chvíli jsem dělal oba sporty, nakonec jsem se ovšem rozhodl pro basket.

Dokážete specifikovat, co rozhodlo pro basketbal?

Taťka byl obránce a mně tedy trenéři dali automaticky do obrany taky. No a možná právě proto, že to v obraně není taková zábava, jsem se nakonec rozhodl s fotbalem skončit.

Jak vaše rozhodnutí přijal tatínek, ikona brněnského fotbalu?

Vůbec s tím neměl problém. Podporuje mě ve všem, co dělám.