Někteří běžci na dlouhé tratě holt nemají stejný smysl pro motivační hesla jako já. Ale to se stalo až potom. Vezměme to od začátku. Ideálně od startu. To je takový skutečně pravý začátek.

Na startu je 140 lidí, celkem solidní dav. Tendence procpat se úplně dopředu nechávám ambicióznějším. Po vzoru některých běžců je můj cíl prvního půlmaratonu KVOK (Kolín-Velký Osek-Kolín) vůbec přežít.

Nějaká čísla na stopkách jsou sekundární. Když mě nebudou muset nahazovat defibrilátorem v sanitce, bude všechno ideální. Člověk musí vědět, kam ve svém počínání směřuje.

Jak se obléknout, to je věda!

Prvním problémem je, jestli jsem to nepřehnal s oblečením. Před startem jsem se asi třikrát převlékl. Stále se totiž obávám, abych se na prvním kilometru neugriloval zaživa, protože vykukující slunce tím hrozí.

Nakonec se ale ujišťuji, že zkušeněji vypadající běžci mají stejný počet vrstev o podobných délkách, takže bych to měl přežít. Někdo tomu říká špionáž, já inspirace.

Cavyky se startem - nejsou připravit, prásk! Ozývá se zhruba 140 pípnutí hodinek se stopkami a GPSkami. Teprve potom se vybíhá. Nějak si nestíhám uvědomit, že to začalo. Vybíhám taky, tedy. Co už. V téhle fázi to okecat nejde.

První kolo kolem atletického stadionu běžím s bosým běžcem v kiltu, Tomášem Zahálkou. Ptá se mě, za jak rychle to chci uběhnout. „Tak, abych se vrátil živej," odpovídám. Jak jsem řekl, je důležité si stanovit priority.

Vybíháme z atleťáku, míříme si to na Veltrubskou. Hodinky pípají, že je první kilometr za námi. Skvělé, už jenom dvacet, hlásím komukoliv, kdo je ochoten poslouchat. Moc takových lidí není.

Některé chumly běžců rozebírají mejdan z minulého týdne, jiní běžci zarputilé mlčí a tváří se, že jim na rychlém doběhnutí záleží.

Zaseknutá písnička v hlavě

Na třetím kilometru mi začíná v hlavě hrát půlminutová melodie z jednoho scifi seriálu, který byl tak „úspěšný", že ho nejspíš znát nebudete. Každopádně, když vám půlminutová písnička hraje v hlavě hodinu a půl, důkladně poznáte, co to znamená přiblížit se k hranici šílenství. Zatím ale hraje jenom chvilku, takže si ji i prozpěvuju.

Běžíme dál. Občas někoho předběhnu. Občas někdo předběhne mě. Kolem si to sviští cyklisté, lidi na kolečkových bruslích, a já nevím na čem ještě.

O chvilku později přicházejí Veltruby, kde je první větší chumel fanoušků. Tleskají a výskají. Nevím, jak tohle funguje, ale tak nějak mě to nakopne, že se snažím běžet ještě rychleji. Snad mi to vydrží.

Pot + ionťák = beton^2

Občerstvovačka také bodla. Chyba jenom byla, že jsem se iontovým nápojem z větší části polil. Srandovní fakt: když smícháte pot a ionťák, vznikne vám na kůži něco, co se nápadně svojí pevností podobá betonu. Takže bacha.

Za nějaký čas jsme ve Velkém Oseku. Sáblíkově, směje se běžec vedle mě. Probíháme obcí. Za kilometr a něco má být obrátka. Poběží se totiž zase do cíle na atleťáku v Kolíně. Tak jo.

Kde je ta slavná obrátka?!

Poslední dva kilometry před obrátkou jsou utrpení. Má to přijít, ale pořád nikde. Kdy už? Někdo se mě pokouší předběhnout. Rád bych ho nechal, ale dle zvuků, které vydává, je sám rád, že je vůbec v pohybu. Někdy tyhle soutěžní typy fakt nechápu.

Obrátku představuje pár nadšenců, rozhodčí a malý kužel. Otáčím se za ním a směřuji zpátky.

Polovina za námi. Už jenom deset a půl a máme to za sebou! První tři kiláky po obrátce jsou fajn, protože člověk potkává pomalejší běžce, což dává iluzi jakéhosi davu.

Občas někdo zamává, tak mávám zpátky. Další občerstvovačka. Teď už si beru vodu, abych se tím rozlitým ionťákem náhodou k něčemu nepřilepil.

Z meditace mě vytrhuje bolest

Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem zase před obcí Veltruby. Z meditativního stavu mě probudila bolest kyčelních úponů, podkolenních úponů a v kloubech na palcích u nohou. Také mám dojem, že se mi na patě dělá puchýř. Špička boty mi tlačí na prsty levé nohy, takže mi je jasné, že mi zase slezou nehty.

To zas budou ty nohy vypadat

Pokud byste byli v situaci, kdy by vám měl nějaký běžec ukázat nohy, zvažte, zda nebude bezpečnější utéct. Sexy pedikúru fakt nečekejte.

Veltruby se dají prosvištět, po cestě zpátky potkáváme to samé. Kilometry si teď už můžu dovolit odpočítávat regulérně. Zbývají už jenom čtyři!

Tři kilometry do cíle dochází dech

Na třetím kilometru mi dochází dech. Chce se mi zpomalit, abych to nějak na sílu urval do konce a tam se zhroutil. Naštěstí mě dobíhá Jana Teplá. Souhlasí, že se nějak navzájem odtáhneme až do cíle. Seznamujeme se skutečně za běhu. Jakékoliv téma je fajn, aby to odtáhlo pozornost od faktu, že navzdory všem těm svítícím kontrolkám, co vás všechno bolí, vás ještě čekají tři kiláky.

Běžíme kolem stojících aut před atleťákem, zbývá už jenom půl kilometru, což je poslední kolečko kolem stadionu.

Do cíle si dovoluji zrychlit na 3:30 na kilák, nechápu, kde se to ve mně bere. Asi nějaká finální energetická rezerva těla.

Probíhám cílem.

Vypínám hodinky.

Čas 1:35:15.

Dostávám medaili za účast.

Skončilo to.

Přežil jsem.