Kliknutím zvětšítePane Raufere, jakou cyklistickou disciplínu máte nejraději?
Cyklokros. Nejvíc totiž odpovídá mému somatotypu. Sice miluji vytrvalostní sport, ale typem jsem spíš výbušnější a silovější. A cyklokros je navýsost dynamický. Pravda, často je zima, bláto, ale stejně jsem ho jezdil nejraději.
Proč ten minulý čas?
V posledních letech jsem si oblíbil velké etapové závody horských kol. Jsou to sedmi až devítidenní závody, konané po celém světě. Vyznačují se dost extrémním terénem. Ale těžím ze zažité techniky jízdy a zkušeností. Vím, jak rozvrhnout síly. A tak i když nejlepší forma i závodní věk už jsou pryč, stále jsem schopen to solidně ujet a zároveň si to užít. Umístění sice bývá „až“ ve středu výsledkové listiny, ale je to vyvážené krásnými lokalitami v Jižní Africe, Kanadě, Chile, Izraeli. Mojí největší motivací je, aby byl závod zajímavý - jak terénem, tak zemí konání.
Pokoušel jste se také o zajímavý „interdisciplinární“ průnik, BikeGolf…
Ano, zkoušeli jsme s kamarádem nový sportovní prvek podle principu, že protiklady se přitahují. Sporty jsou to na první pohled vzdálené, ale dobře se kombinují. Jeden je fyzicky extrémně náročný, druhý vyžaduje soustředění a dokonalou koordinaci. Uspořádali jsme čtyři ročníky. Mělo to svoji klientelu, specifický náboj, přátelské vztahy i skvělé sportovní výkony. Nicméně to vyžadovalo příliš velké pořadatelské úsilí, a tak dál nepokračujeme. Stále v té kombinaci ale vidím velký potenciál.
Stal jste se u nás jedním z prvních propagátorů regenerační techniky zvané Rolfterapie. Co to vlastně je?
Zjednodušeně řečeno je to systematická manuální terapie, při níž dochází k uvolňování a reformování celé sítě pojivových tkání těla. Také se jí říká strukturální integrace nebo rolfing (podle zakladatelky, dr. Idy Rolf, pozn. red.). Došel jsem k tomu postupně. Už v rámci studia trenérství jsem měl státnice z tělovědy, takže jsem od toho tématu nebyl daleko. Pak při vlastních potížích s krční páteří jsem prošel rukama několika terapeutů. Až jsem našel toho, který mi skutečně pomohl. Rolfterapeuta. Následně jsem obor také vystudoval a pro zábavu a zdraví mých blízkých ho provozuji. Trochu to modifikovalo můj pohled na člověka. Dříve jsem se koncentroval na výkon, teď dbám na vyváženost, na harmonii těla a na zdraví.
Kromě aktivního závodění jste i pořadatelem závodů…
S kolegy jsme organizovali cyklokrosy v Nižboru a ve Slaném. Podílel jsem se i na Českém poháru horských kol. Byla to krátká epizoda před založením Velo Akademie. Teď se věnuji především dětským závodům. Poměrně velké pořádáme na kladenském Sletišti, už máme za sebou tři ročníky a budeme určitě pokračovat. Možná až přehnané představy jsem měl v souvislosti s bike traily v areálu hornického skanzenu Mayrau. Hned jsem pomýšlel na velké závody… ale když jsem se seznámil blíže s okolím, narazil jsem na handicap omezených parkovacích míst pro veřejnost. Velké závody typu Českého poháru horských kol vyžadují obrovské zázemí jak pro startující, tak pro diváky. To kolem Vinařic není. Nicméně zajímavé závody lokálního charakteru tam pořádat určitě můžeme.
To bude jistě vhodná „parketa“ pro Velo Akademii. V jaké je klub nyní kondici?
Je to kladenský projekt, ale s regionálním přesahem. Máme děti nejen z Kladenska, ale i ze západu Prahy, z Berouna, Strašecí, Rakovníku, Slaného. Rosteme svým tempem, razím princip, že projekt si sám řekne o to svoje. Staráme se zatím o 85 dětí, převážně malých. Přiznám se, že se svým trenérským backgroundem jsem měl vizi, že budu dál trénovat závodní úroveň a své svěřence dovedu úplně nejvýš, jak to bude možné. A najednou začaly chodit malé děti… Ale ne že bych si stěžoval! Máme je tak do 14 let, nejpočetnější zastoupení má věk 8-12 let. Na systematický trénink jsou ještě malé. Rádi bychom měli také starší svěřence, i „přeběhlíky“ z jiných sportů, s cyklistikou lze začít i v pozdějším věku. Dveře jsou otevřené.
Jsou děti v oddíle členěné podle věku nebo podle disciplín?
Disciplína je jen jedna – dětská cyklistika je vlastně zmenšeninou horských kol. S pozdější specializací jsme schopni pomoci, počítáme s tím. Takže členění je podle schopností a výkonnosti. Spodní hranicí či podmínkou je, že dítě musí umět kolo ovládat a musí komunikovat. Aby zastavilo, když potřebujete, aby nejelo doleva, když řeknete doprava, a aby umělo přehazovat. Tedy jde spíše o dovednost než o věk. Poměrně věkově nesourodé skupinky třeba od 8 do 14 let spolu jezdí vyrovnaně. Naše tréninky stojí na tom, aby skupina byla výkonnostně homogenní. Na závodech už se to dělí podle věku, kategorie obsahuje dva ročníky. Účastníme se jak závodů, které sami organizujeme, tak i českého poháru, také celostátního seriálu Kolo pro život. Pořádáme i tábory – jak příměstské, tak pobytové, třeba soustředění v Bedřichově. Na všechny tábory už máme rezervované termíny pro příští rok.
Nejste tedy zastáncem rané specializace. Jak se díváte na frekventované téma výsledků u dětí?
Děti jsou soutěživé, ale je třeba to využívat umírněně. S některými trenéry, a hlavně rodiči se v tom občas neshodnu. Cyklistika je tvrdý sport, není to jen zábava (a tady se nechci dotknout žádného dovednostního nebo herního sportu), v cyklistice je nutná vůle podstoupit dřinu. Pokud se s tím ale začne moc brzo, tak to může adepta otrávit. Třeba chlapci mají kolem 16. roku období největšího růstu se záplavou testosteronu. Na tom se musí postavit tvrdý trénink, pokud chcete dosáhnout nějakých úspěchů, a svěřenec jej musí být ochoten podstupovat. Tělo je v té době plné energie, rychle reaguje i regeneruje, ochotně se přizpůsobuje. Jenže pokud už bude borec mentálně unaven, bude mít za sebou třeba osm let každovíkendového závodění, tak se mu už nemusí chtít… Takže ať dítě usiluje o svoje maximum v každém věku, to je v pořádku, ale výsledky závodů v dětském věku nemusí být vypovídající. Není třeba ve vývoji tak daleko, je malé, nevyspělé nebo má horší vybavení. Každopádně má z pohledu cyklistiky na tréninkový i závodní dril čas do 14 až 16 let.
Vítěz posledního Giro d‘Italia, jehož jméno jsem se ještě nenaučil vyslovovat, nejprve hrál fotbal a plaval. Cyklistice dal přednost až později.
Není jediný. Někteří mají cyklistiku jako druhý sport. Běžci na lyžích, bruslaři… I my máme takové děti, například jeden plave a hraje fotbal, jiný plave a dělá karate… Už těch doplňkových sportů chtěli nechat, já jim ale říkám, ať vydrží co nejdéle. U fotbalu třeba z hlediska socializace, týmovosti, kloubní odolnosti. Kromě sportovních aspektů je důležitá parta. Mockrát se dítěti nebude chtít na trénink, ale když jdou kámoši, půjde také. Sebezábavnější trenér není taková motivace jako ti parťáci, snažíme se to u nás velmi pečlivě budovat.
Jak omezující je vybavení?
Velice. U malých dětí se sice ještě nebavíme o závodění, ale těžké kolo, které se špatně ovládá, nebude povzbuzujícím faktorem. Při závodech to už má vliv na výsledek, ale zase tomu nedávám přehnaný význam. Nemůžeme po rodičích chtít nějaké závratné investice. Ideální je, když se kvalita technického vybavení zvyšuje ruku v ruce s výkonností a věkem. U dětí bych to s nějakým super vybavením nepřeháněl. Rodiče by měli vidět korelaci se zájmem dítěte. Proč investovat, když má slabou docházku. Když jeho zájem nepřevyšuje úroveň kroužku, bez větších ambicí. Což se samozřejmě může časem změnit.
Když jsme u těch omezení, nemůžeme opomenout virus.
Trénovali jsme, dokud to šlo. I v menších skupinkách podle vládních omezení. Tři trenéři jsme zvládali třeba šest skupin denně. Teď ovšem stojíme úplně. Za normálních okolností v létě jezdíme, v zimě jsme v tělocvičně. Takže apelujeme na náhradní aktivity. Radíme rodičům, aby chodili po horách, lyžovali, dělali další sporty. To by ovšem mělo platit obecně, nejen při epidemii. Na jaře jsme pro děti v našem blogu každý den prezentovali nová cvičení a každý týden měli nějakou výzvu o ceny. Rodiče nám posílali videa dětí i sebe samých, jak se o cviky pokouší a jak se jim daří. Vtáhnout do hry rodiče je také velmi důležité a přínosné. Myslím, že to mělo docela úspěch, pokroky dětí nám dělaly radost.
V dnešní konzumní době jsou často motivací už i u dětí peníze, které sportem jednou vydělají…
Je otázkou, jak je v tom ovlivňuje jejich okolí. Základem je, aby děti měly sport rády. Bonusy jako sláva a peníze mohou přijít později. Nebo také nemusí. V cyklistice peněz není tolik, okruh lidí, schopných se jí živit, je omezený. Motivací jsou spíš sportovní vzory. Být jako oni! Cyklistika je jedním z našich vůbec nejúspěšnějších sportů: máme zlato a stříbro z olympiády, vítězku světového poháru cyklokrosu, aktuálně bronz z maratonu horských kol, hodně dalších světových medailí na dráze, v cyklokrosu a na horských kolech. Dřívější science fiction, že naši pojednou Tour de France, je realitou, stejně jako etapová vítězství v závodech „Triple Crown“. To je motivace pro nové adepty cyklistiky - mají vzory, které jim nejsou vzdálené. A na závodech doma se jich můžou doslova dotknout, vyfotit se s nimi, dokonce se s nimi projet. To dělá opravdu hodně. Zájem o závodění na kole pociťujeme obrovský.
Petr ŠIKOLA
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
