Nějaké zkušenosti z Kooperativa NBL už má a zajímavé na tom je, že v sousedních Pardubicích vedl A tým v loňském play-off právě proti Kolínu. A teď se ocitl na lavičce svého tehdejšího soupeře.

„O nabídce jsem dlouho nepřemýšlel. Plním si sen, proto se trénování věnuji, proto se snažím vzdělávat. V Pardubicích mi nic nechybělo, ale tohle byla prostě výzva a nabídka, která by se už nemusela opakovat,“ uvedl Adam Konvalinka.

Přicházíte do týmu, který je z velké části kompletní. Považujete to za výhodu, nebo si naopak myslíte, že je dobře, když se trenér podílí na výběru hráčů?

Všechno se seběhlo tak rychle, že považuji za velkou výhodu, že je tým skoro kompletní. Většina českých hráčů je rozebraná už od února a skládat tak družstvo až teď by byl velký risk. Na druhou stranu jsme hned po dohodě s vedením začali vyhledávat vhodné typy hráčů na doplnění s výhledem do dalších sezon.

Kolín má za sebou dva velmi úspěšné roky. Cítíte odpovědnost, že budete muset tyto úspěchy obhajovat?

Nerad prohrávám, umím to, ale nesnáším ten pocit. Navázat na úspěchy bude hodně náročné, ale proč ne. Ambice v klubu jsou, hráči jsou v nejlepších letech, tak proč tu sérii úspěchů ještě nenatáhnout.

A předpokládám, že se toho nebojíte…

Nebojím, strašně moc se těším. Je to výzva a důvod, proč člověk u sportu je.

Už máte představu, jakým stylem by se měli Medvědi pod vaším vedením prezentovat?

Něco málo už v hlavě mám, ale rozhodně to není tak, že přijdu a budu vše měnit. Chci dostat hráče a sebe do stavu, kdy to bude všechny bavit a budeme lidem rozdávat radost.

Mohl byste se kolínským příznivcům basketbalově představit? Kde jste hrál, a kde začal trénovat?

S basketbalem jsem začínal v BK Buldok Praha, který sídlil na Královských Vinohradech. V žákovských kategoriích jsme se spojovali s družstvem na Sokole Pražském a tam už jsem zůstal. S trénováním jsem začal u mladších minižáků také na Sokole Pražském, kde jsem později vedl všechny kategorie kromě U19. Před třemi lety jsem dostal nabídku do Pardubic a nyní se posouvám po Labi zase blíž ku Praze.

Co rozhodlo o tom, že jste v mladém věku přešel z palubovky na střídačku?

Zranění. Po starších žácích jsme dostali možnost vyzkoušet si tréninky na USK. Odnesl jsem si z toho přetržené vazy v koleně, následovalo několik operací a já chtěl u basketbalu zůstat. Tak jsem hned v 16-ti začal pomáhat paní Jindrové na Sokole Pražském s výchovou minižáků.

Zahrajete si basket ještě jen tak pro radost?

Možná pro někoho překvapivě vůbec. Neláká mě to. Radši si vyčistím hlavu dalšími sporty. Basketbalu mám přes celý den tolik, že ještě sám hrát by už asi bylo mentálně nezdravé.

(Michal Vlček)