Na běžky ji rodiče postavili ve dvou letech. Gábině Soukalové se to tenkrát nelíbilo. Neměla ale sílu vzdorovat. Přísní rodiče tak vychovávali budoucí úspěšnou olympijskou závodnici. Poslušností se jim chtěla zavděčit. Později i nekompromisním a jízlivým trenérům. „Jako malá jsem vnímala jako důkaz lásky právě tu radost, kterou měli rodiče, když se mi něco povedlo, ale už jsem neuměla vidět to, že by mě měli úplně stejně rádi, kdybych doběhla dvacátá nebo poslední. Jim šlo hlavně o to, aby viděli, že se opravdu snažím a dělám maximum. Já jsem si to nějak zautomatizovala a spojila v tom svým životě. Takže jsem se dlouho snažila dělat něco, čím bych se do té úspěšné rodiny lékařů a právníků také nějak zapsala a něco dokázala,“ vysvětluje světová šampionka.

Zavděčit se pro ni byl hlavní motor. Ukázat, že na to má. „Chtěla jsem, aby i na mě byla rodina pyšná. Svoji šanci jsem viděla ve sportu, takže jsem se i já snažila roky všem zavděčit, dělat všechno, aby mě hlavně někdo pochválil, abych byla přijatá, než jsem si uvědomila, jak je to vyčerpávající. Pak přišly momenty, kdy se mi stávalo, že mi vypadávalo, kdo vlastně jsem. To uvědomění, kdy jsem si říkala: ty jo, vždyť já vlastně furt všechno dělám jenom pro ty ostatní, ale na mě samotnou už mi nezbývá energie ani ten čas.

Spouštěčem anorexie či bulimie není jen touha být extrémně hubená. Jde o mnohem závažnější problém. Své o tom ví i make-up artistka Jana Lhotová:

Zavděčit se snažila i trenérům. Čelila ponižujícím hláškám, že je tlustá jako prase, což se podepsalo na její psychice. Šlo o výrazný moment, který tehdy hodně ovlivnil Soukalové život.

„Z vlastních zkušeností vím, že jsou dívky v dospívajícím věku choulostivější, protože o sobě nemají ucelený obraz a prochází si obdobím, kdy se jejich postava velmi výrazně mění. Takže by možná stačila menší zmínka a ne tak výrazná na to, abych si o sobě vytvořila daleko horší obraz, než jaká byla realita. Řekla bych, že v tu chvíli to pro mě rozhodně příjemný nebylo a doufala jsem, že když o tom promluvím, tak se spousta trenérů nebo lidí z toho sportovního prostředí zamyslí v komunikaci a přístupu. Protože to opravdu může zkreslit pohled závodníků nebo atletů na sebe až na celou řadu let. A jak už jsem říkala v úvodu, velmi zásadně se do všeho propisuje i to, co máme za sebou, jak jsme přijímaní v rodině a jak máme vybudovanou sebelásku,“ říká Gabriela Soukalová.


Nahrává se anketa ...

V podcastu také uslyšíte, zdali se jí pravda, ve které žije a kterou prezentovala v dokumentu, vždy vyplatila, jak dokázala i přes psychickou poruchu příjmu potravy vyhrávat závody, kdy jedla tampóny napuštěné vodou, jaký vztah k jídlu má dnes, jak se pozná talent a vyprávěla i o tom, jestli ho zdědila dcera Izabel.

Nový díl si můžete poslechnout vždy od pátku na www.denik.cz. Vaše příběhy, dotazy nebo náměty můžete posílat na mail: bohumila.cihakova@denik.cz.