Někdy se to stává i v životě, že tragické smutné věci dokážou dát dohromady na krev rozhádané rodiny, nebo skupiny bývalých přátel, kteří si nemohli přijít na jméno. Stává se to občas i v životě národů, včetně toho českého. Bývají to někdy přírodní katastrofy, jindy válečné ohrožení nebo nějaký hrůzný čin.

Něco takového se stalo v našem sousedství, v druhé polovině našeho bývalého společného československého dvojdomu, na Slovensku. V zemi, která nám je po sedmdesáti letech života v jednom státě i nyní, několik desítek let po rozdělení, bližší než jakákoli jiná. Atentát na hlavu slovenské vlády, na premiéra Roberta Fica, je obludnou tragédií.

Nevíme dosud, co atentátníka, který je rozporuplnou postavou, vedlo ke spáchání tohoto ohavného zločinu. Ale zdá se, že jedním z motivů útoku mohlo být obrovské politické napětí, které na Slovensku panuje. Trvá tam ne měsíce, ale dlouhé roky, nejméně od února 2018, kdy byl spáchán jiný ohavný zločin, vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové.

Tehdejší a současný premiér Robert Fico, který po atentátu bojuje o život, sice jako by byl obětí z druhé strany barikády, ale to nic nemění na tom, že oba zločiny mají společný základ. Jsou to útoky na podstatu slovenské demokracie, Slovenska jako demokratického státu.

Slovensko je rozhádanější, než kdy bylo

Žil a pracoval jsem na Slovensku čtyři roky a třicet let o něm píšu. Ale míru rozdělení a vzájemné nevraživosti a nenávisti ve společnosti, jaká je dnes, jsem nezažil ani v devadesátých letech. A to se se přitom tehdy za vlád Vladimíra Mečiara skutečně rozhodovalo o tom, zda bude Slovensko patřit k demokratické či nesvobodné části světa.

Byla totiž jiná doba. Válčilo se „jen“ v bývalé Jugoslávii, Rusko se zdálo směřovat k Západu, internet byl výsadou a mobilní telefon znakem bohatství. Informace se čerpaly z novin, rádia a televizních zpráv, ne ze sociálních sítí.

Sociálních sítí, fungujících jako nebezpečný vyvolávač a zesilovač emocí a často i jako odpadní kanál toho nejhoršího v nás, co ovšem napsáním statusu neodplave, ale naopak se v nás v kopii ještě hlouběji uloží. A emoce, většinou ty negativní, najednou stříkají jako smrdutá voda odevšad. Dezinformace a lži tryskají všude. Zpochybňuje se a zpochybněno může být vše. Ze zastánců jiného názoru se těmito zesilovači emocí stávají nepřátelé, z nesouhlasu opovržení a nenávist. Přenáší se to do našich životů a tím zákonitě také do politiky.

Vidíme to i v naší Poslanecké sněmovně, kde se už téměř jakýkoli zákon stává důvodem k parlamentním obstrukcím, blokování činnosti zákonodárců, pro noční zasedání. Schopnost sejít se a rozumně debatovat, hledat dlouhodobé vize pro stát, pro společnost jakoby mizela někam do nenávratna. I u nás to možná trvá už desetiletí.

Na Slovensku to je ale už roky ještě vypjatější a dramatičtější. Od posledních velmi těsných parlamentních voleb na konci minulého roku obzvlášť. Míra nedůvěry v cokoli, v jakoukoli autoritu, na níž jsem tady v minulých měsících narazil, byla i pro mě, člověka ze sousední země, opravdu šokující. A s touto nedůvěrou se ruku v ruce šířila i zloba, naštvanost a ano, někdy i nenávist.

Prezidentka a prezident

Po atentátu na premiéra Roberta Fica, atentátu na nejvíce střeženou osobu v zemi, je pro Slovensko jen jedna správná cesta. Ta, že se zatáhne za ruční brzdu a bludný kruh nenávisti zastaví a začne se jednat o tom, jak z toho ven.

Čtvrteční vystoupení odcházející prezidentky Zuzany Čaputové a jejího nástupce Petera Pellegriniho, v mnoha ohledech politických soupeřů, tomuto východisku dalo naději. Společně pozvali k jednacímu stolu všechny slovenské parlamentní strany a požádali o přerušení předvolební kampaně před volbami do Evropského parlamentu. Vyzvali nejen politiky, slovenské osobnosti a média, ale i všechny občany Slovenska, aby společně ukončili vzájemné obviňování a vyvolávání vášní a nenávisti.

Bylo to po vyhrožování a propuknutí emocí v parlamentu, které mohli slovenští občané vidět téměř v přímém přenosu bezprostředně po atentátu, velmi úlevné.

Slovensku můžeme pomoci, když půjdeme vzorem

Bude to ale hodně těžké a úspěch není jistý. Na Slovensku se za poslední roky stalo mnoho špatného. Celá země, nejen její premiér, je velmi vážně zraněná a uzdravování bude dlouhé a složité. Jisté je ale jedno. Tak, jak se to dělalo dosud, se to dál dělat nedá, pokud se Slovensko má udržet mezi plně demokratickými a fungujícími zeměmi Evropy.

Česko mělo v minulých desetiletích pro Slováky důležitou roli v podobě pozitivního příkladu. Bylo zemí, od níž se šlo učit a čerpat pozitivní vzory a příklady. Vezměme proto i my atentát na slovenského premiéra Roberta Fica jako výstrahu. A zvolme také u nás obrat od nenávisti a rozdělování společnosti ke spolupráci, dialogu. K něčemu, co by se dalo nazvat národní či státní jednotou.

Prezident Petr Pavel by mohl s takovým krokem v podobě jednání všech parlamentních stran začít. Nejen kvůli tomu, aby se u nás na politiky nestřílelo. Ale i proto, že mohou přijít složité doby, v nichž schopnost dohodnout se, spolupracovat a ne se jen nenávidět jako když najdeme.