Sváteční přípravy jsou zatím v začátcích. Nebo jsem snad, milé dámy, jediná, která ještě nemá všechno hotovo? Pokud ano, prosím o radu, jak to stíhat. A tak nad těstem na cukroví, které jsem zatím nezačala péct, a snahou udělat ještě tohle a tamhleto rozjímám… Ono by se to snad kvůli poslednímu nedozdobenému oknu vzadu v domě nezbláznilo.
Někdy chceme mít všechno dokonalé, obzvlášť když jde o Vánoce. Přitom to není to nejdůležitější. A možná se to právě letos potvrzuje víc než kdy předtím.
Tento rok je jiný, a přestože už začíná jeho poslední měsíc, stále se z toho nedokáže vymanit. A ačkoli my ženy nebýváme rády za takzvané tuctovky, v tomto případě bych tuctový rok brala. Nemuset se dozvídat, kolik mrtvých za poslední koronavirový den zase přibylo, a stejně jako před rokem mít za sebou adventní setkání s přáteli při rozsvěcení vánočního stromu na náměstí místo on-line přenosu sledovaného doma v obýváku.
A zase rozjímám. Je to, že jsme se tentokrát nesešli u poprvé zářícího stromu na náměstí, opravdu špatné? Třeba nás to naopak stmelilo, sice v menší, ale o to semknutější rodinné komunity.
I u nás poprvé z krbovek zavoněla purpura, tiše a ochotně… Jenže už neplatí – nikdo si nevšímá, jak život mění se v dým. Naopak, nelze si nevšimnout. Potřetí rozjímám. O tom, co nás všechny spojuje. Možná si to v běžném shonu úplně neuvědomujeme, ale cítíme, že bychom bez toho nedokázali žít. A přežít. Proto nám všem přeji krásný první adventní týden.
