No to se teda povedlo.

Šedesátiletý řidič se rozhodl, že to „stihne“.

Však to znáte. Není to poprvé, co se něco takového stalo.

V momentě, kdy řidiči začnou myslet za jiné účastníky provozu stylem, že „to určitě stihnou“, je jenom otázka času, kdy někoho přizabijí.

Docela z toho mám hrůzu.

Mít coby řidič v ruce životy spolujezdců je jedna věc, jenže takhle to evidentně nefunguje.

Je totiž otázka času, jestli náhodou nešlápne na plyn ve špatnou chvíli taky někdo jiný.

Jestli motorkář jel rychle nebo ne je celkem bezpředmětné. Jakmile něco jede po hlavní, počkám, až to přejede.

Alespoň to nám říkali v autoškole.

Pan vyučující na to měl i takové pořekadlo. „Když budete mít chuť přejíždět v provozu jako mamlasové, tak se sami zeptejte: čeká někdo na vaši ledvinu? Jestli jo, tak prosím, šlápněte na to…“ říkával.

Tak nevím.

Možná by ten řidičák neměl být celoživotní záležitostí.

Kdyby se musel obnovovat, třeba jenom praktickými jízdami, nemuselo by to být tak zlé.

To by se potom jinak lidé snažili řídit normálně a ne snažit nasimulovat tryskové letadlo bláznivou rychlostí.

Přijde mi, že na silnicích platí nepsané pravidlo, že přednost má ten s větším nárazníkem. Je to hierarchie, na jejímž vrchu jsou řidiči terénních vozidel, kteří s takovým vozem zachází spíše jako s tankem. Takže, až budete příště za volantem…

Kdo čeká na vaši ledvinu?