Kliknutím zvětšíteNavíc se tím zaměstná celá rodina: mladí, které ještě nebolí tolik nohy, budou stát kilometrovou frontu před galanterií; prostřední generace bude stříhat, protože na to ještě jakž takž vidí; a babička bude šít, protože má léta zkušeností. Ještě chybí nějak zapojit psa, nebo kočku, ale jsem si jist, že to do konce týdne nějak vymyslíme.
Aspoň to mi svištělo hlavou, když si to tak svištěla jehla napříč pruhem látky, když jsem šil roušky pro svoje nejbližší. Došlo i na mě a můj šicí stroj, který jsem měl ještě před dvěma týdny v úmyslu prodat. Nyní bych ho možná vyměnil za menší byt; takovou má určitě hodnotu, protože je součástí kritické infrastruktury našeho státu.
Do toho mi neustále píší lidé, jestli bych jim roušku taky neušil. Ještě před pár měsíci jsem za přiznání své oblíbené kratochvíle sklízel podivné pohledy: „Cože, chlap a umí šít? Nějaký divný…“
Protože už nejsem takový optimista, jako na začátku kovidové pohromy, dovedu si představit i další kroky: vyrobíme si hazmat oblek z odpadkových pytlů. Lukoprenem po strýčkovi akvaristovi zalepíme rybářské holínky po dědovi a izolepou přilepíme k improvizovanému hazmat obleku. Půjčíme si z kumbálu rukavice původně na úklid a taktéž si je necháme přidělat k obleku.
Pozitivní na tom je jedna věc: už se říkalo, že ty české ručičky nejsou tak šikovné, jak bývaly. Myslím, že ty roušky jednoznačně ukázaly, že na tom tak špatně rozhodně nejsme…
13
Čtenář reportér
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
