Ponechme stranou akční sci-fi s Arniem Schwarzeneggerem a 220 cm vysokým, za Predátora převlečeným Kevinem Hallem z osmdesátek (a pár dalších, o dost slabších, navazujících dílů). V přírodě je predátor ten na vrcholu části potravního řetězce, zabíjí a požírá svou kořist. Pohledem ekologických systémů kořistí může být i její zárodek: vejce, semeno. Takže predátorem je masožravec lev, všežravec medvěd nebo třeba i slepice.

Aleksi Šedo
je přednostou Ústavu biochemie a experimentální onkologie 1. LF UK a ředitelem Národního ústavu pro výzkum rakoviny

O predátorských časopisech se v posledních týdnech často píše v médiích: v souvislosti s akademiky, působícími (ne vždy úplně imponujícím způsobem) ve vědeckém prostředí, či politiky, kteří nějakým (ne vždy úplně imponujícím způsobem) z akademického prostředí vzešli. A jako obvykle, v přírodě je to jaksi jasnější než ve společnosti. Mimochodem, možná by predátorským časopisům spíše slušel název parazitické; zneužívají pro finanční zisk publikační model s otevřeným přístupem open access, který sám o sobě není špatný a v mnoha případech je dokonce pro vědce povinný. O „predátorských časopisech“ mluvíme od roku 2009, ale určení, které jsou predátorské, není jednoduché: není centralizováno jednou institucí, původní tzv. Beallův seznam byl v roce 2017 stažen. Vydavatelství, jejichž tituly se na seznam dostaly, podnikla v mnoha případech právní kroky proti poškozování volné soutěže v rámci tvrdého boje o trh v oblasti vědeckých publikací.

Důvěryhodné časopisy mají jasně uvedené informace o redakční radě, a hlavně rigorosní a kompetentní recenzní proces. Není pochyb, že časopisy rezignující na řádnou redakční kontrolua recenzní proces poškozují vědeckou komunitu a snižují důvěru ve vědeckou literaturu. Instituce nyní, vzhledem k obavám z právních následků, často používají termín „potenciálně predátorské“ časopisy.

A víme, že mezi fakt-predátory a možná-predátory jsou obří rozdíly. Lev a slepice. Jedny bez mrknutí opublikují náhodně vygenerovaný produkt umělé inteligence či ne-umělé ne-inteligence, napsaný komickou angličtinou. Jiné jsou brány jako diskutabilní, ale fakticky v nich publikují špičkové práce i oborová esa, kvalitní odborníci jsou v jejich edičních radách, mají vysoký ohlas v podobě citovanosti a impakt faktoru. Jsou vydavatelství s kvanty „časopisů pro kšeft“ a vydavatelství, která disponují „mixem“ více a méně kvalitních časopisů. A jsou i málo kvalitní časopisy s nízkou reputací, ale označení „predátorské“ nemají. To, že se za publikaci platí, není samo o sobě nic „predátorského“. Publikační poplatky jsou, a to velmi vysoké, i v nejkvalitnějších časopisech. Rozdíl oproti predátorům je v cestě k tomu, aby byla publikace náročným recenzním řízením přijata, a pak je teprve vystavena faktura.

close Predátor: Lev, nebo slepice? info Zdroj: Freepik zoom_in Predátor: Lev, nebo slepice?

Rád bych ale upozornil na několik bodů přesahu „predátorské mentality“ od vlastní akademické komunity. Bodů, které nejsou důsledkem existence predátorů, ale jejich příčinou: Špatně nastavené hodnoticí procesy vědy. Přístup „jeden paper – jedna čárka“ stimuluje produkci balastu. Je proto třeba vnímat kvalitu média, kde jsou výsledky publikovány, ale i vlastní hodnotu výsledků. Je to náročné, ale víme, že i ve špičkovém časopise může vyjít nekvalitně dosažený a zoponovaný výsledek, který nakonec ani nikoho nezajímá. Bibliometrie k hodnocení musí kombinovat více parametrů. Stávající hodnocení vědy v České republice se o to na úrovni institucí snaží. Na úrovni hodnocení jednotlivců, třeba pro udělování akademických hodností, to ovšem na mnoha institucích není žádná sláva.

Dalším problémem poptávky po predátorech je motivace některých členů vědecké komunity. Každá komunita má své vizionáře, nadšence, exekutory a „rychlobruslaře“. Potřeba rychle dosahovat vědeckých titulů, akademických funkcí či „přes vědu“ politických postů může vést poněkud pragmatickou kariérní cestou. A poškozovat vědu v očích veřejnosti. Ta se domnívá, že „věda“ je sepisování bizarních článků o nesmyslných tématech, za jejichž uveřejnění se zaplatí, a pak se staneme ministrem či senátorem. A také to vede k tomu, že se i mezi žurnalisty opakovaně objevuje názor „že s tím publikováním v predátorech mají všichni vědci tak trochu máslo na hlavě“. To fakt není pravda: naprostá většina vědců velmi dobře nahlíží, kde – ale hlavně co a proč – publikuje a záleží jim na jejich kreditu v komunitě.

Predátoři nejsou jediným problémem vědecké etiky. Ponechám stranou přímý misconduct – záměrné falšování výsledků, k němuž, bohužel, dochází i na „top“ pracovištích. „Rychlobruslaři“ se vyskytují i na Harvardu. Mám na mysli řadu drobných, mimo vlastní vědeckou komunitu neviditelných, v „lustracích“ žurnalisty nepostižitelných fenoménů. Byla eticky respektována pravidla spoluautorství a umístění v autorském kolektivu, nebo někdo někoho musel či dokonce servilně-šikulovsky chtěl někoho důležitého „připsat“? Něco za něco? Není zvláštní, je-li někdo autorem kvanta publikací ročně? Není tematika v dlouhém seznamu publikací autora nelogicky heterogenní – třeba od ortopedie po genomiku či dokonce od ekonomiky po biomedicínu?

close info Zdroj: Deník zoom_in Bez znalosti detailů na tyto otázky nejde odpovědět a leccos na první pohled laika podezřelého může mít i legitimní důvod. Nicméně reakce „přistižených“ typu „Ona mě tam napsala studentka.“ – která by se měla pod vedením svého školitele podobných chyb zcela jistě vyvarovat –, nebo: „já jsem to retrahoval ze svého seznamu publikací“, když už je dorychlobrusleno…, o dobrých důvodech moc nesvědčí. No, a tak budeme dále šlechtit hodnoticí kritéria vědy a podvědomě budeme, spolu s legendárním americkým basketbalistou Michaelem Jordanem, tušit, že: „Jak chlap dělá něco, dělá všechno.“ Jo, a určitě se to netýká jen kluků!

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.