Volby skončily a zase se vracíme k obyčejnému životu. Přichází každodennost. Odvolili jsme a teď už se nás na celostátní úrovni rozhodovací proces tak nějak netýká. Poptávka po nás bude zase za čtyři roky. To je podstata zastupitelské demokracie. Zda je to v pořádku, nevím.

Středočeský kraj je rozdělen, dvanáct okresů si mezi sebou rovným dílem rozdělily jako vítězové koalice Spolu a hnutí ANO 2011. A rozdělení zůstaneme v kraji dál. Na tom nemůže nic změnit volební výsledek. Dál spolu v jednom městě i v jednom domě budeme žít se sousedy, kteří volili někoho jiného. Tak to bylo a bude.

„Úkol“ paní Novákové z Kolínska nebo pana Růžičky z Poděbrad teď bude trochu jiný než rozhodnout o politické mapě okresu, kraje a země. Zkusit se smířit s tím, že ve vedlejším domě bydlí soused, se kterým se politicky neshodnu. A věřit, že ač volíme každý někoho jiného, chceme, aby stát fungoval, když už existuje.

Je důležité, jak se s tímto rozdělením naučíme pracovat a žít. Zda jiný názor bude pro nás bičem, kterým seřežeme toho z jiného tábora, nebo rozdílnost přijmeme jako fakt, který nemusí nutně znamenat agresivní nepřátelství.

Z mého pohledu o řád důležitější volby přijdou za rok. Budeme volit vedení svých měst a obcí. A dojde na to, co nás zlobí denně – stav chodníků a silnic, nedostatek míst ve školkách, málo parkovacích míst, a ještě méně stojanů na kola. Proč fotbalisti dostali tolik a místní ochotníci ani ťuk? Možná zjistíme, že František, který nadává na vládu, se kterou jsme my spokojeni (anebo naopak), chce úplně stejné věci v naší ulici i v celém městě, jako my.

Zjistíme, že stav obce je pro nás důležitý a oba toužíme po tom samém. O opravených chodnících totiž nerozhodne Putin, Soros, zpovykaný Pražák či centrála vládní strany. O tom rozhodnou naši sousedé ve vedení města a o nich já a František, dva údajní nepřátelé. Mysleme na to.