KOMENTÁŘ: Nedůvěru v plyn mi už jako malému vštěpovala babička
Jsem rád, že jsem se rozhodl při výběru nového způsobu vytápění svého domova nahradit spalování hnědého uhlí ekologičtější variantou. Zvolil jsem tepelné čerpadlo, tedy mnohem čistší způsob topení. Ale víc než na ekologii jsem dal na svůj instinkt. Právě elektřinu, která sice také může být pěkný prevít, považuji za výrazně nejbezpečnější médium, než je zemní plyn.
Že jsem zvolil správně, se mi bohužel potvrdilo během uplynulého víkendu. Měl jsem službu a jedním z případů, které jsem zpravodajsky zpracovával, byla také tragédie v příbramské Zdaboři. Kvůli úniku oxidu uhelnatého do obytného prostoru rodinného domu, tam přišla o život třiapadesátiletá žena.
Další neviditelným plynem bez zápachu otrávenou osmadvacetiletou ženu ve vážném stavu transportoval vrtulník zdravotnických záchranářů do plzeňské nemocnice a dva přiotrávené muže přijala zase nemocnice v Příbrami. Proč tichý zabiják znovu úřadoval, zjišťují kriminalisté.
Právě to jsou smutné události, o nichž jsem už mnohokrát četl, viděl následky v televizních reportážích a také už o nich několikrát psal do Deníku. Plyn, ať už oxid uhelnatý, zemní nebo v dolech metan opravdu za přítele nepovažuji.
Tento názor jsem získal už jako malý kluk. Jezdil jsem k babičce na pražský Smíchov a v hlavním městě se už v té době velkém topilo svítiplynem a ten také rozsvěcoval pouliční lampy.
V souvislosti s masově rozšířeným plynovým topením jsem od babičky slýchával také příběhy o otravách lidí i výbuších v bytech a sklepích. Třeba o tom, kterak skonal skladatel a herec Jiří Šlitr. A i když babiččina vyprávění nejspíš nebyla úplně přesná podle toho, jak se co stalo, odnesl jsem si z nich to podstatné. Nedůvěru k plynu. Vlastně jakémukoliv. No, a pak se mi divte, že mi zemní plyn nesmí přes práh!