Že jsem zvolil správně, se mi bohužel potvrdilo během uplynulého víkendu. Měl jsem službu a jedním z případů, které jsem zpravodajsky zpracovával, byla také tragédie v příbramské Zdaboři. Kvůli úniku oxidu uhelnatého do obytného prostoru rodinného domu, tam přišla o život třiapadesátiletá žena.

Další neviditelným plynem bez zápachu otrávenou osmadvacetiletou ženu ve vážném stavu transportoval vrtulník zdravotnických záchranářů do plzeňské nemocnice a dva přiotrávené muže přijala zase nemocnice v Příbrami. Proč tichý zabiják znovu úřadoval, zjišťují kriminalisté.

Právě to jsou smutné události, o nichž jsem už mnohokrát četl, viděl následky v televizních reportážích a také už o nich několikrát psal do Deníku. Plyn, ať už oxid uhelnatý, zemní nebo v dolech metan opravdu za přítele nepovažuji.

Tento názor jsem získal už jako malý kluk. Jezdil jsem k babičce na pražský Smíchov a v hlavním městě se už v té době velkém topilo svítiplynem a ten také rozsvěcoval pouliční lampy.

V souvislosti s masově rozšířeným plynovým topením jsem od babičky slýchával také příběhy o otravách lidí i výbuších v bytech a sklepích. Třeba o tom, kterak skonal skladatel a herec Jiří Šlitr. A i když babiččina vyprávění nejspíš nebyla úplně přesná podle toho, jak se co stalo, odnesl jsem si z nich to podstatné. Nedůvěru k plynu. Vlastně jakémukoliv. No, a pak se mi divte, že mi zemní plyn nesmí přes práh!