Každopádně ti, kteří to umí, jsou ve výhodě oproti těm, kteří berou dobře odvedenou práci jako samozřejmost a sálodlouze o tom před druhými nemluví. A ačkoli mnohdy takovéto chlubení vyznívá v danou chvíli trapně, po čase zůstane mnohým v paměti jen „informace“, kolik že toho chlubílek udělal, ačkoli ve skutečnosti je za ním o poznání méně práce než za tím, který mlčel. Je to smutné, ale bohužel reálné. Takže čím se chlubit, aby člověk nesklouzl mezi chlubily – mluvily? Snad tím, že vše, co jsme udělali, jsme udělali včas a dobře.
Chlubím se ve smyslu „co mě těší“ spoustou na první pohled drobných věcí, které lidé dokáží udělat pro druhé. Těší mě aktivity těch, kteří si sice nehrají na velké odborníky v historii, divadle či etnografii a nesklízí velké ovace ani dotace, ale dokáží vykouzlit úžasnou atmosféru a úsměv na tvářích dětí. Těší mě cíle, kterých se dosáhlo bez hraní si na velkou politiku, zato ve snaze udělat něco, co bude druhým dobře sloužit.
Stydím se obecně za lidskou hloupost až tupost, vulgaritu a hrubost. Za házení vlastních chyb na druhé. Zkrátka za lidi, kteří svým jednáním do druhého kopnou a sami ukřivděně řeknou „au, to bolí“. Za to, jak se někteří lidé dokáží chovat k jiným lidem, k ostatním živým tvorům a k přírodě vůbec.
