„Musíme to opravit,“ hlásí nápisy doplněné smutnými smajlíky na cedulích u některých uzavírek. Jasně. Na rozbité silnice nadává řada řidičů. A když se začnou rekonstruovat, frfláme ještě víc. Protože zase budou kolony a objížďky – dlouhé, po okreskách nebo jiné, které se nám nezamlouvají.

A ještě menší radost z nich samozřejmě mají obyvatelé obcí, kudy vedou. Jindy milých poklidných vísek, kde jsou lidé zvyklí na určitý dopravní režim, nezřídka minimální, a najednou se tam nahrnou mraky aut se zamračenými a pospíchajícími řidiči.

Uzavírek už jsme zažili spoustu. Vzpomínám si na jednu, při níž objízdná trasa vedla přes vesničku Dolany. Malebné místo, luxusně stranou většiny provozu, vesničku, která má, alespoň pro mě, jakési kouzlo.

„Proč nejedeš přes Dolany? Tam je hezká cesta,“ slýchám občas i ve chvíli, kdy přes Dolany žádná objížďka nevede. Právě proto, že se mi ta vesnička líbí, přes ni nejezdím. Každé auto navíc je totiž pro ni mínus.

Projížděla jsem tam jen výjimečně. A pokaždéjsem v okolí zatáčky při výjezdu z obce směrem na Červené Pečky vídala krásného velkého kocoura, jak se majestátně prochází v trávě nebo číhá na myšky. Pokaždé. I v době, kdy přes Dolany vedla objížďka.

Viděla jsem ho i v předposledním dni uzavírky, kdy už jsme se všichni těšili, že zase budeme normálně jezdit po státovce. Jenže už nehledal v trávě myšky ani zvědavě nepozoroval okolí, jako to dělal předtím. Ležel mrtvý u krajnice. Celé dlouhé týdny zpropadeného provozu v malé vísce přežil. Zbývalo posledních několik desítek hodin nebezpečí…

Snad tentokrát objížďky všichni, ale opravdu všichni přežijeme.