Jedním z těch, který jsem náhodně objevila, byl snímek Černobyl/Motýlci. Jedná se o příběh velké lásky, který se odehrává na pozadí skutečných tragických událostí černobylské jaderné havárie. Dílo je sice filmařsky velmi slabé, podprůměrné, nicméně vydržela jsem do konce.

Vzhledem k tomu, že mi v době exploze ukrajinské jaderné elektrárny, v roce 1986, bylo patnáct let, podobně jako hlavní hrdince filmu, vrátily se mi díky dobovým reáliím vzpomínky na tehdejší dobu, i to, jak jsme událost vnímali. Navíc jsem týž rok strávila v Sovětském svazu na brigádě letní prázdniny, pouhé tři měsíce po tragédii. Za pár týdnů, přesně 26. dubna, uplyne od havárie Černobylu 35 let.

Havárie nás tenkrát zaskočila, stejně jako celý svět, moc informací ani ochrany obyvatelstva ale nebylo. Radioaktivní mrak se šířil nikým nepozorován oblohou a stejně tak dezinformace i konspiračnační teorie.

Při zhlédnutí filmu jsem ale až nyní vnímala děsivou podobnost se současnou dobou covidovou. I tehdy jsme čelili neviditelnému zabijákovi, kterého mnozí velmi podcenili. Z evakuovaných ukrajinských měst se stala města duchů, jiní na tragédii vydělávali, zejména pak prodejem kradených věcí z vyrabovaných domů.

Podle vědců se bude celá zamořená oblast kolem Černobylu z radioktivity vzpamatovávat ještě dalších dvacet tisíc let. Pevně doufám, že covid nás opustí o něco dříve. Anebo se s ním zkrátka naučíme žít, asi jako zvěř v tamních zamořených lesích. Některé živočišné druhy sice nadobro vymizely, jiné se té hrůze dokázaly přizpůsobit. Příroda je zkrátka mocná.