Platí to i v prostředí hokejových fanoušků. Proto jsme se mohli dozvědět třeba to, že medaile z MS ve Finsku vlastně nic neznamená, neboť bronz není zlato (pozoruhodný postřeh). Že šampionát bez Ruska nelze brát vážně. Že český tým předváděl neatraktivní a „staromódní“ hokej. Že kdyby nebylo první útočné lajny, nebyl by v mužstvu nikdo, kdo by střílel góly.

Potíž spočívá v tom, že odpovědí na rýpance tohoto druhu by rozhodně nemělo být bezbřehé nadšení a extatické výkřiky o návratu tuzemského hokeje na výsluní. Leckteré kritické postřehy jsou totiž namístě, jen je třeba vidět věci v patřičném kontextu.

Období po Královi

Trenér Jalonen a jeho tým odvedli zřejmě maximum možného. Mančaft, který získal bronz, si zaslouží uznání i přesto, že ze silnějších soupeřů vlastně porazil jen Američany (dvakrát). S Kanadou, Švédskem i Finskem prohrál. Šlo ale o celkový výsledek na turnaji, a ten je bezesporu výborný. S tím škarohlídi nenadělají nic.

Naopak nadšení notorických optimistů nezakryje fakt, že o skutečném stavu českého hokeje nevypovídá letošní medaile skoro nic. V tomhle směru bude mnohem poučnější za pár dní sledovat, kdo (a jak) nahradí v čele svazu odcházejícího mocnáře Tomáše Krále. Radost z úspěchu ve Finsku by nám to ale přebít nemělo.