Přelomovým časem se stal z hlediska vybavení československých domácností začátek 60. let minulého století. V roce 1960 byla u nás konečně dokončena elektrifikace, a tak už nic nestálo v cestě masovému nástupu domácích elektrospotřebičů, s jejichž pomocí se měly moderní pracující ženy konečně osvobodit od dřiny u plotny, dřezu a necek. Navzdory heslům na prvomájových průvodech a proklamacích na sjezdech komunistické strany však ještě o třicet let později lidé museli na nové pračky, ledničky nebo vysavače, když se náhodou dostaly do obchodů, stát fronty, někdy i celou noc.

Příběhy obyčejné prodavačky z pera Jaroslava Dietla sleduje seriál…?
Žena za pultem: Socialistický hit nebyl tak nevinný, Švorcová mít roli nemusela

Ostatně ani běžné nákupy potravin nebo spotřebního zboží nebyly právě procházkou přeplněným supermarketem. Dodávky často postihovaly výpadky a hospodyňky musely improvizovat. Když chyběla šunka, začaly ji připravovat doma. Hitem se tak především pro domácí chovatele stal v 80. letech šunkovar, a netřeba dodávat, že taktéž obtížně sehnatelný. Válcová nádoba, dlouhá asi třicet centimetrů, se naplnila masem – vepřovým, kuřecím nebo králičím, šroubováním se maso presovalo a nakonec uvařilo.

K výbavě kuchyně patřily plynové nebo elektrické sporáky Mora. Představit si, že plyn se přiváděl do sporáku z bomby, umístěné někde v přístěnku, je dnes skoro nemožné. Co byste ale řekli na to, kdyby vám uprostřed vaření plamen sporáku zhasl a žádná plná rezervní bomba právě doma nebyla nebo nebyla k sehnání? I to se stávalo.

V téměř každé kuchyni nechyběla ani drátěná sifonová lahev na výrobu sodovky. V československých obchodech se objevila v 60. letech, téměř ihned se tato skleněná nádoba opatřená drátěným obalem rozšířila do většiny tuzemských domácností a také si zahrála mnoha filmech a televizních inscenacích.

Díky tomuto vynálezu si lidé mohli snadno vyrobit sodovku doma pomocí bombiček s oxidem uhličitým. Masová popularita sifonu ovšem skončila velmi prozaicky a pro tehdejší dobu způsobem dost příznačným – bombičky plněné plynem se prostě přestaly vyrábět. Dokud ale byly, mohli jste si sodovkou plnit třeba „nerozbitné“ sklenice duritky, které tehdy patřily k takřka povinné výbavě domácností i školních jídelen. Myčky nádobí se v Československu začaly objevovat v ojedinělých kusech až v 70. letech, avšak pouze v těch domácnostech, které měly přístup k bonům, a tudíž i do Tuzexu.

Od vysavačů k žehličkám

Tradici a historii českých domácích elektrospotřebičů symbolizuje značka ETA. Podnik Elektro Praga dodával do domácností robustní, téměř nezničitelné mixéry, hrncové vysavače a žehličky. Ochrannou známku ETA, pod níž jeho výrobky známe v současnosti, přidal v roce 1960. Na počátku výroby elektrospotřebičů v Hlinsku však stála firma v roce 1943 ESA Jana Pošvice. Po znárodnění a začlenění do koncernu Elektro-Praga přidal podnik k původně vyráběným žehličkám a vařičům také vysavače. Právě ty si v padesátých letech získaly velkou oblibu v československých domácnostech a zájem i za hranicemi. Lidé oceňovali jejich funkčnost a spolehlivost, ale na tehdejší dobu i nevídaný design a nadpozemská jména – Jupiter a Pluto.

Kroky Františka Janečka a Michal David
Gott, Vondráčková, David. Socialistický pop chránily ženy papalášů i spartakiáda

V plánu původně bylo vyrobit vysavače pojmenované po více než polovině planet naší sluneční soustavy. Revoluční přitom bylo už jen pouhé označení, které se lišilo od předchozího, čistě číselného. Nakonec se do výroby dostaly jen první dva jmenované vysavače. Za designem stáli tvaroví výtvarníci, jak se jim tehdy říkalo – Stanislav Lachman a Miloš Hájek. Jejich výrobky okouzlují svým tvarem i dnes. Pluto 400 byl malý a připomínal vajíčko, jak mu všichni začali také přezdívat. Jupiter 402 byl první vysavač s celoplastovým tělem v zelené nebo šedé barvě, který překvapil technologickými vychytávkami. Díky nožičkám ho bylo možné postavit a vysávat také na vyvýšených místech.

Další novinkou bylo sešlapávací zapínání nebo různé nástavce umožňující vysávat skutečně všechno. Možná někde na vaší chatě dosluhuje vysavač ETAx400. V Hlinsku se začal vyrábět v roce 1981 a získal obrovskou oblibu. Designér Stanislav Lachman vytvořil pro hlineckou firmu spoustu dalších návrhů. Mezi nejznámější patří fén ve tvaru laserové pistole a především ikonická žehlička ETA 211 ve své době s největší žehlicí plochou na světě. Na projektu „nemravné žehličky“, jak se jí ještě ve výrobě přezdívalo, pracoval s Lachmanem konstruktér Jiří Kapr. Popustili proto uzdu představivosti a v roce 1973 přišel do výroby spotřebič označovaný za Lachmanovu nejkontroverznější práci a jeden z nejpozoruhodnějších produktů pro domácnost, který v české historii vznikl.

Kdy dostal herec Jan Hrušínský první džíny? Kdy europoslankyně Kateřina Konečná?

Zdroj: Deník

Mixéry, pečenky a madam Remoska

Průkopníkem výroby elektrických mixérů jsou Spojené státy. Už v roce 1920 vlastnila takový přístroj většina amerických domácností, kde se užíval především k výrobě mléčných koktejlů. Do československých kuchyní zahájil mixér radikální nástup až počátkem 60. let. Prvním masově používaným modelem byl ETA Pragomix Special. Vznikl už v 50. letech, hospodyňky však nejdříve pořádně netušily, jak a k čemu přístroj v kuchyni využít, a tak se na většinu kusů několik let pouze prášilo v policích prodejních skladů. V létě roku 1958 však velkorysá propagační kampaň spustila boom i v bývalém Československu a po vyprodání zásob se výroba přístroje dvojnásobně zvýšila. Pamětníci si možná vybaví mixér ve tvaru kalichu, jehož tvůrcem byl už zmíněný Stanislav Lachman.

K typické nové výstavbě patřila v 80. letech panelová sídliště, zde v Mladé Boleslavi
Cesta k bytu za socialismu: kdo použil finty, měl navrch. Úplatky hrály prim

V šedesátých letech okouzlila Čechoslováky pečenka, malý pečicí hrnec nebo malá přenosná trouba vhodná na chaty a chalupy. Přestože se pečenka vyráběla jen jedno desetiletí, dodnes ji najdete v kuchyních, které se využívaly především sezonně nebo tam, kde nebylo místo na troubu. Zapomenout nelze ani na legendární remosku, univerzální elektrickou pečicí mísu. Inspiraci našel konstruktér Oldřich Homuta ve Švédsku, kde viděl elektrický hrnec, který vařil, ale nepekl.

Po návratu do Československa proto spolu s dalšími dvěma kolegy vymysleli inovaci tohoto spotřebiče. První prototypy budoucí remosky vznikly v polovině padesátých let. Vynález byl zpočátku nazván počátečními písmeny příjmení „otců konstruktérů“ – HUT (Oldřich Homuta, Jindřich Uher a Antonín Tyburec). Později, v roce 1964, dostala pečicí mísa název podle podniku elektrovýroby Remos (Revize, Elektro, Montáže, Opravy, Servis). Po sametové revoluci se zdálo, že její éra skončila. O obnovu slávy remosky se postaral Jiří Blažek, který koupil licenci na výrobu. Nápad prý přišel náhodou, když se neúspěšně snažil pořídit náhradní díly ke staré remosce. Model prošel několikrát úpravami, podstata zařízení ale zůstává vlastně stále stejná.

Ledničky a neposedné pračky

V 60. letech patřila mezi nejžádanější domácí pomocníky chladnička – stačila malá, na 40 litrů, kterou vyráběl Elektrosvit ve slovenských Nových Zámcích. Ostatně panelákové kuchyně moc prostoru nenabízely. Hlavním výrobcem chladniček v Československu byla však firma Calex a chladicí techniku exportovala do zemí socialistického bloku, ale i do severní Afriky a do Asie. Původně prý měl národní podnik ve Zlatých Moravcích vyrábět obuvnické stroje, ovšem úspěch chladniček socialistické plány změnil. Po sametové revoluci Calex založil společný podnik s koncernem Samsung, výrobu spojenou s náročnějšími požadavky a velkou konkurencí ale neustál.

Z knihy Poslední revoluce - Z natáčení filmu Bony a klid. Na konci osmdesátých let vznikaly "sociálně kritické" snímky o mladých pro mladé. Některé jsou oblíbené dodnes.
Pozlátka v době socialismu: Levisky vás posunuly výš, walkman zajistil obdiv

Ke koloritu socialistických domácností patřily samozřejmě také pračky. V nově budovaných panelácích sice byly také společné prádelny, ale většina lidí raději prala ve své koupelně. Jednoduché to nebylo. Prádlo bylo třeba nejprve namočit ve vaně, pak vložit na vířivé pračky, v čisté vodě ve vaně několikrát vymáchat a nakonec šikovně naskládat do ždímačky, pak už stačilo prádlo pověsit a čekat, až se usuší. Celý proces vylepšovalo ještě škrobení prostěradel, povlečení či závěsů samozřejmě doma připravenou aviváží z bramborového škrobu.

Vířivky se začaly vyrábět už začátkem 50. let v národním podniku Kovosmalt v Trnavě. Zdatným pomocníkem se staly kombinované pračky fulnecké značky Romo, protože dokázaly spojit tradiční vířivku s odstředivkou prádla. S výrobou maloobjemových automatických bubnových praček pro domácnost s maximální náplní do 5 kg suchého prádla začal v roce 1968 popradský Tatramat na základě zakoupené licence od francouzské firmy Viva Haubordin – Lez. Do neodpruženého přístroje se prádlo vkládalo shora.

Postupně se na trhu objevily tatramatky, do kterých se prádlo vkládalo zepředu, přibylo 15 pracích programů včetně programu na vlněné prádlo a možnosti úsporného praní. Byl to prostě hit, po kterém toužila snad každá hospodyně, i když pračka tančila po celé koupelně a někdy na ní prý členové rodiny museli i sedět, když chtěli prát. To však nic nemění na skutečnosti, že prodejny elektro vytvářely na tohle nedostatkové zboží pořadníky zájemců a přístroje stály několik průměrných platů.

Dovolená v Jugoslávii. Ilustrační snímek
Za hranice všedních socialistických dnů: lákadlem byl i nudismus v NDR

Muzea na vlně retro

Se životním stylem a designem v bývalém Československu vás seznámí Retromuseum v Chebu. Podobu každodenního života zde přibližují „reálná“ prostředí (dvojice obývacích pokojů a kuchyní z 60. a 80. let nebo kancelář), v nichž si návštěvníci mohou otevřít zásuvky a skříně, posadit se do křesla a v televizi sledovat tehdejší program nebo si mezi jednotlivými byty zavolat z dobových telefonů.

Podobně zaměřené je také brněnské Retro Museum Na Statku.

Národní technické museum v Praze v rámci expozice Technika v domácnosti na ploše 600 metrů čtverečních prezentuje vývoj „pomocníků v domácnosti“: techniku usnadňující hygienu, úklid, praní a žehlení, šití a úpravu oděvů, přípravu pokrmů atd. vyráběných zhruba od poloviny 19. století do současnosti.

Součástí Městského muzea a galerie ve Svitavách je expozice věnovaná historii praní a specializovaná sbírka praček, ždímaček a odstředivek.