Předchozí
1 z 7
Další

Petr Štěpán: Dotknu se kláves a hudba ke mně přichází

Pokud v českobrodském kostele zazní hlas varhan, vězte, že za nimi sedí Petr Štěpán. Známější je jako malíř, koncem minulého roku měl například výstavu obrazů v kolínské galerii Pod točnou. Vedle obrazů dělá také volnou grafiku a zabývá se realizacemi v architektuře, mozaikou a freskou. Varhany jsou ale jeho velkou láskou. Hraje už od svých osmnácti let.

Českobrodský varhaník Petr Štěpán.Zdroj: Václav Šolta

Z mládí si vybavuji, jak stojím s rodiči v kostele a v hlavě mi zní hudba. Hudba, kterou si představuji a v duchu vymýšlím. Cesta na kůr vedla přes mého slepého učitele klavíru, pana Horníčka, který hrál při mších na varhany. Často jsem ho doprovázel, on mi dal první průpravu. Potom jsem vystudoval varhanní oddělení pražské konzervatoře. Můj profesor J. B. Krajs byl už hodně nemocný, a tak se mě ujal profesor Jaroslav Vodrážka. Jedinečná osobnost a geniální improvizátor. Věděl jsem už tehdy, že nechci koncertovat, ale hrát v kostele, a proto jsem se zaměřil na improvizaci. 

Českobrodský varhaník Petr Štěpán.Zdroj: Václav Šolta

Takže už žádné skladby nehraji. Kromě několika kostelních písní a doprovodu sboru. Nejraději improvizuji. Dotknu se kláves a hudba ke mně přichází. Neumím si to vysvětlit, nebývalo to tak vždycky. Sám se někdy divím, co to hraju. Většinou doprovázím posvátnou liturgii. Je něčím mimořádným, řadou úkonů, gest, slovních vyjádření - často zpívaných, souvisejících s Boží existencí, nebo přesněji řečeno, zpřítomňujících Boží existenci. Je to téměř scénický tvar, cizelovaný po staletí, taková speciální, velice originální performance. Těší mě u toho být, provázet to hudbou, považuji to za privilegium.

Českobrodský varhaník Petr Štěpán.Zdroj: Václav Šolta

Hrál je na různých místech. Nezapomenutelná chvíle pro mě byla v pražském Rudolfinu při rozloučení s malířem Janem Zrzavým. Hrací stůl tam je nad pódiem, na němž byla rakev s čestnou stráží. Improvizoval jsem na motivy postní písně „Již jsem dost pracoval“, kterou měl mistr nejraději. Byl to záskok za mého nemocného profesora. Dlouho předtím jsem si přál Jana Zrzavého navštívit. Měl jsem doporučení a v deskách kresby. Podařilo se mně to až po jeho smrti.

Obrazy českobrodského malíře Petra Štěpána.Zdroj: archiv Galerie města Kolína

Co je na hraní na varhany nejtěžší? Je to jako s každou dovedností. Když se to alespoň trochu umí, je to radost a zábava. Jsou tu však vnější překážky. Někdy je zima, takže musím hrát v rukavicích, sucho v létě zase způsobuje rozladění nástroje, některé klávesy zůstávají viset, některé tóny přeznívají… Varhany mají většinu mechanických částí ze dřeva, a proto reagují na změny vlhkosti. Když jsou varhany ve špatném stavu, musí varhaník hodně kouzlit, aby to nerušilo. Stav varhan závisí na lidech, kteří se o kostely starají. Naše českobrodská farnost má deset kostelů a musím říci, že kolem každého jsou lidé, kterým na nich záleží. Moc mě těší, že dochází i k opravě a restaurování varhan. Dokonce stojíme před započetím stavby nového nástroje pro baziliku v Tismicích.

Českobrodský varhaník Petr Štěpán.Zdroj: Václav Šolta

K mým dalším koníčkům patří třeba podílet se na pořadech, kde mohu improvizovat k poezii. Také jsem v poslední době zkomponoval několik drobností pro chrámový sbor, dokonce vzniká na popud pana faráře Sklenáře kostelní píseň. Děláme na ní s Martinou Přibylovou, která vede náš chrámový sbor. Spolu se též občas bavíme čtyřruční hrou na klavír. Čas od času též přispívám do jednoho náboženského časopisu, kde si mohu psát, co chci, a srovnat si tak myšlenky. Asi to nejsou typické koníčky sloužící k odreagování. Jsou to takové hrátky a koketování s jinými uměleckými druhy.

Českobrodský varhaník Petr Štěpán.Zdroj: Václav Šolta

A historky z hraní? Nejsem sběrač veselých historek a nemám dobrou paměť, ale jednu příhodu zmíním. Varhany vyžadují průběžnou péči, je to přeci jenom velice složité zařízení. Jednou jsme společně se dvěma varhanáři provádějícími údržbu nástroje, hledali příčinu rušivého jevu. U jednoho rejstříku, při hře v nižší poloze, docházelo k podivnému drnčení. Varhanáři prolézali skříň s příslušnými píšťalami a kontrolovali, zda nejsou špatně zavěšené, což by mohlo pazvuky způsobovat. Nic ovšem nepomáhalo a úsilí jsme vzdali. Příčinu jsem nakonec objevil sám a trochu se u toho styděl. Byla to štamprdlata na kovovém tácku odložená na dno skříně, která byla rozhýbávaná vibracemi basových píšťal. Abych to vysvětlil. Slivovici na kůru uchovávám pro zimní období a zvláště zmrzlé zpěváky a muzikanty.

Ilustrační fotoZdroj: Archiv/VLP