Čekám před černým autobusem. Já a další tři novinářky. Jsme natěšené, nervózní, v očekávání. Bude ta tma opravdu tak tmavá? To fakt nic neuvidíme? Prohlížíme si Michala. Našeho nevidomého průvodce, do kterého vkládáme naše naděje. Naděje, že nás zdárně dovede k našemu stolu v kavárně. A že se nám při tom nic nestane.

Stačí mi ale pouhé čtyři kroky a k újmě málem přichází Michal. Chaoticky ve vzduchu plácám rukama. Jímá mě přímo panická hrůza z toho, že do něčeho vrazím. A také že jo.

„Jejda!" vykřiknu, když na konečcích prstů cítím vousy. Michalovy vousy. „Moc se omlouvám! Nechtěla jsem vás bouchnout do brady!" To je trapas. Ještě jsem ani nedosedla a už tu ohrožuji našeho průvodce.

Michal se směje. „Ale to nic," uklidňuje mě. A usazuje mě. Kam? Chtělo by se mi říci k oknu. Jenže žádné okno tu není.

Pohmatem cítím, jako by všechno bylo potažené suknem. I okna. Přistihuji se, že mám zavřené oči. Tak nějak automaticky se chci uzavřít před tou děsivou tmou, se kterou se setkávám pokaždé, když je otevřu.

Nejděsivější je, že je jedno, jestli je mám otevřené. Nebo zavřené. Pořád je tma. Dokonale černá, bez obrysů, bez jakéhokoliv náznaku alespoň malinkého světýlka. Bez úniku.

„Dámy, co si dáte k pití?" ptá se nás hlas. Jiný než ten Michalův. Toto je číšník Honza. Překvapuje mě, za jak krátkou dobu mi zbystřily uši. Otáčím se jeho směrem. „Prosím zelený čaj." „Děkuji, hned to bude."

Najednou je tu ten okamžik, který jsem chtěla co nejdéle oddalovat. Honza mi podává čaj. Sice ho slyším mluvit, snad i cítím, že se ke mně přibližuje. Ale copak můžu vědět, jak má dlouhé ruce? Jestli mi hrnek nestrčí rovnou do obličeje? Jestli mě rovnou nepolije?

Nakonec tu koordinaci zvládáme překvapivě přirozeně. Ale dochází i na pocintání. Hned při mém prvním úmyslu se napít. Držím hrníček, který si instinktivně pokládám k puse. Cítím okraj hrnečku pod spodním rtem. A výš už se hrneček neobtěžuji dávat.

Začínám ho bezmyšlenkovitě (a nejspíš i bezmozkovitě) naklápět. „Jaaaau," vykřikuji, když mi horká tekutina začíná stékat po bradě. Sakra! Vždyť já mám hrneček mimo pusu! Přestaň už si to na sebe lít, ty trdlo!!! řve na mě mé podvědomí. Jenže já jsem úplně mimo. Mimo sebe. Ztracená. Ve tmě. Sama v sobě. A proto si dál nechávám zelený čaj srčet na bradu.

Podruhé už se strefuji. A o to úporněji držím hrneček. Celou dobu ho pevně svírám, jako by byl mým záchranným kruhem. V té černočerné tmě.

„Ahoj holky!" řve mužský hlas. Nezaměnitelný. A v té tmě snad ještě více zřetelný. Herec a hudebník Ondřej Brzobohatý. S ostatními novinářkami mu suverénně odpovídáme: „Ahooooj!" A chvilku společně konverzujeme.

O blbostech. Jen tak aby řeč nestála, když společně s hercem Jiřím Macháčkem prochází kolem nás ke svému stolu.

Je to zvláštní. A vlastně zvláštní na tom našem celém žvatlání je, že to vůbec není zvláštní! S ostatními novinářkami tlacháme, smějeme se a herci nám pohotově odpovídají. Kdepak nějaké připravené otázky. Kdepak uzardění či vyhýbání se očnímu kontaktu.

Když jsou herci mimo slyšitelný dosah, jedna z novinářek si uvědomuje, že to je prý „divné", jak jsme se s nimi bavily. No považte, s celebritami!

Jenže v té tmě jsme si rovni.

Pomoci těžce zrakově postiženým a multihandicapovaným lidem. To je cíl Světlušky. Účel celého projektu je nejen získat peníze, ale přiblížit veřejnosti i svět těžce zrakově postižených. Díky projektu kavárna POTMĚ umožňuje lidem bez zdravotních omezení si vyzkoušet jaké to je žít ve tmě. Zájemci tak se učí překonávat různé překážky, rozeznávat vůně i tvary nebo si zavázat potmě tkaničku od bot.