Ti nám řekli, že se vyvíjí vše, i balet, je nesmysl myslet si, že za posledních dvě stě let se nic změnilo.

Jak se v Kolíně baletilo? Byli jste tu už někdy?

Nikola Márová: Já jsem tady byla poprvé, Michal ale už podruhé.
Michal Štípa: To bylo ale před deseti lety. Úplně jsem na to zapomněl, až dnes mi to řekli (směje se).
NM: Přijeli jsme ale až večer, kdy byla tma, takže jsme bohužel z města neviděli nic. Překvapilo mě ale divadlo, jeviště není tak malé. A máte tady trochu šikmu, na to nejsme zvyklí, že se jeviště pro nás naklání z kopečka. Ale nakonec to bylo v pohodě a publikum bylo super, krásně vystoupení ocenilo potleskem.

Do jaké míry je balet improvizace? Nebo je celý nacvičený?

MŠ: Improvizace tam nebývá žádná, vše je krok od kroku dané. Improvizovat se ale dá, v klasickém i moderním baletu.

Co máte raději – klasiku, nebo modernu?

MŠ: To je různé.
NM: Srdíčko mi táhne ke klasice, ale na druhou stranu je pro mě příjemná změna zatančit si něco moderního nebo neoklasického. Mám ráda namíchaný repertoár, nechtěla bych tančit jenom jedno.

K baletu jste se vracela po mateřské dovolené. To asi nebyla úplně snadná záležitost.

NM: Upřímně jsem si myslela, že to bude horší. První představení jsem s Michalem tancovala po třech měsících, to tak dlouhá pauza nebyla. A ještě týden před porodem jsem cvičila. Čekala jsem, že to bude šílené a všechno mě bude bolet. Neříkám ale, že to bylo snadné, to ne.

Člověka občas dokáže i ze sportu vyřadit zranění. Měli jste něco takového? Jak jste to snášeli?

MŠ: Měl jsem před pár lety únavovou zlomeninu a to mě vyřadilo na šest měsíců. Člověk to zpočátku bere tak, že je doma, že si odpočine, bude v klídku. Ale po nějaké době mu ten pohyb začne chybět. Je nervózní, už by něco dělal. Mně stačí dva, tři týdny a mám pocit, že bych něco potřeboval dělat. Když jsou prázdniny, tak to je něco jiného, to máme volno šest týdnů a jsme za to rádi. Ale když musíte být doma, tak to je něco jiného.

Jak dlouho vám trvalo dostat se zpátky do formy?

NM: Určitě chvilku ano. Neustále jsem se ptala Michala, protože jsme kamarádi, jak to vypadá, jestli to už je lepší. Vím, že je ke mně upřímný.
MŠ: My jsme měli hlavně naplánované vystoupení v Olomouci, takže se Nikola musela vrátit hodně rychle.
NM: Měla jsem to od Míši přikázané (směje se).

Jak jste dlouho v oboru?

NM: Spolu tancujeme dvanáct let, v divadle jsme sedmnáct.

Změnil se za tu dobu balet, nebo už je posledních dvě stě let stejný?

NM: Všechno se vyvíjí.

Je to ale viditelné i pro laika?

NM: Nejvíce se vyvinulo hraní. Dříve bylo hodně patetické, muselo se přehrávat. Kdybych v dnešní době hrála jako před sto lety, tak by to bylo směšné. Dnes je snaha, aby vše bylo přirozené, musí se ale hrát více obličejem, aby diváci na galerii viděli, co se děje. Ale nějaké přehrávání? To ne. I v pohybu se balet vyvinul. Zařazují se jiné prvky, posunul se i styl, do extrémnějších, fyzicky náročnějších věcí.

Máte kromě tréninku i nějakou speciální rehabilitaci?

MŠ: Nemáme skoro žádnou. Začínáme trénovat ráno v deset a končíme v šest večer. Když je představení, tak končíme ve dvě a večer hrajeme. Když máme mezi tím volné políčko, tak je v divadle k dispozici masér. Ale v souboru nás je osmdesát, takže je velký boj o to, abychom se k němu nějak dostali.

Jak se dnes odreagujete, když máte po představení?

MŠ: Zrovna dnes jedeme do Ostravy a zítra tam hrajeme.
NM: Takže nás čeká relax tak na cestě po dálnici (směje se).

A jindy?

NM: Když mluvíme o době po představení, tak mi to po vystoupení dlouho dojíždí. Sedneme si na chvilku třeba v divadelním klubu a pak jedeme domů. Musím se pak najíst, celý den nejím, tak jsem hodně hladová. A pak nemůžu usnout, přehrávají se mi scény z jeviště, hudba. Když se nedejbože něco nepovede, tak to je potom konečná.
MŠ: To ani do toho klubu nejdeme (směje se).
NM: A pak do dvou ráno sedím v obýváku, mám puštěnou televizi, ale v podstatě mám vypnuto. Ale to jenom po představení a ještě musí být nějaké těžké.
MŠ: Mám to podobně. Po představení ale člověk nemá chuť na to jídlo, většinou to všechno dochází.

Kolem baletu a jídla panuje takové tajemství, jak správně jíst. Jak to je?

MŠ: Není to tak, jak se často říká. V zahraničí to možná bude o něčem jiném, že se to tam více dodržuje…
NM: My máme tak obrovské výkony, ta fyzická zátěž je tak ohromná, že kdybychom nejedli, tak nezvládneme ani zkoušku, ani představení. Jíme normálně, jestli někdo drží dietu, tak ani nevím kdo.
MŠ: Jsou výjimky, někdo má třeba spalování horší, tak se musí kontrolovat. Ale máme jídelnu, kde se vaří normálně – knedlíky, zelí a podobně.

Oba učíte balet. Jak se k vám lidé dostanou, co je motivuje? Přitáhne je hudba, nebo divadlo?

NM: Učíme lidi, co chodili na představení, a třeba nás mají rádi a chtějí si vyzkoušet balet na vlastním těle. Na jevišti to vypadá hezky a jednoduše, tak si chtějí zkusit, co to obnáší. Takže asi zvědavost. Byly to dospělé ženy kolem třicítky, nechtěly se stát baletkami. A pak máme děti, většinou z konzervatoře, nebo se tam chystají. Jde jim o to, aby měli pedagoga, který má další zkušenosti a měli co nejlepší výkony.

Jaký je poměr kluků a holek, když mluvíme o dětech?

MŠ: My učíme jenom holky.
NM: Kluci ani nejsou. V baletu jich je málo, alespoň v České republice.

Jaká byla vaše cesta k baletu? Měli jste vzor v někom v rodině?

NM: U mě to tak nebylo. Spíše jsem si to vybrala z různých pokusů o tancování a zpívání. Balet mě bavil od začátku. Potom jsem si to ale musela vydupávat. Rodiče nechtěli, měla jsem to komplikované s úrazem, kdy chtěli, abych po něm odešla ze školy. Takže jsem si to musela vydupat.
MŠ: Máma se tomu jednu dobu věnovala, takže jsem odmalička chodil do divadla a díval se na představení. Vždy jsem chtěl hrát prince a bylo mi jedno, jestli na jevišti, nebo ve filmu. Tak se mi to splnilo. Měl jsem to jednodušší u mámy, ale táta byl zásadně proti, tam jsme naráželi. A hodně dlouho.

Kdyby měl člověk za svůj život vidět alespoň jeden balet, jaké představení byste doporučili?

MŠ: Klasika je Labutí jezero, ale to je napoprvé těžký titul. Možná bych zvolil ne titul, ale představení, ne úplně moderní, ne úplně klasické, něco mezi. Záleží, zda jde muž, nebo žena. Ženy toho obvykle více snesou.
NM: Kdyby to měl být jeden balet za život, tak bych řekla Labutí jezero.