Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Spisovatelku nominovali na literární cenu

KOLÍNSKO - Literární a divadelní svět se stal neoddělitelnou součástí života uhlířskojanovické rodačky Radky Denemarkové. Její román Peníze pro Hitlera se uchází o cenu Magnesia Litera 2007.

14.4.2007
SDÍLEJ:

Spisovatelka Radka Denemarková s rodiči Jiřinou a Františkem Zajíčkovými.Foto: DENÍK/Jitka Pokorná

Co má symbolizovat název románu Peníze od Hitlera?
Titul jsem volila podle jedné z kapitol. Nic z minulosti se neztrácí, nic není zapomenuto. Román Peníze od Hitlera je příběhem paměti. Hlavní hrdinka Gita se vrací k dějům svého života v průběhu dvacátého století, couvá se zavázanýma očima. A když je otevře, zjistí, že příběhy se popírají: jeden vnímaný dítětem, druhý zasazený do historického kontextu. Pro dítě jsou maminka s tatínkem božstvem, Gita prožila idylické a láskyplné dětství. Co s tím vším však počít, když zpětně zjistíme, že rodič byl nacista, komunista… Vymažeme svou paměť, své životy vyretušujeme? V jednadvacátém století dostane Gita Lauschmannová finanční odškodnění z německé strany za léta strávená v koncentračním táboře. Pro ni to však stále jsou a budou peníze od Hitlera.

Můžete v krátkosti přiblížit děj?
Děj připomíná jakési groteskní panoptikum středoevropského prostoru, jde Čechům proti srsti. Román otevírá témata, která se u nás zametají pod koberec. Gita se v roce 1945 vrací z koncentračního tábora, aby zjistila, že se nemá kam vrátit. Pochází z židovské rodiny, ale rodinný majetek byl podle zvrácené logiky doby zabrán, protože se u nich doma mluvilo německy. Po šedesáti letech se Gita rozhodne do rodné vsi Puklice vrátit znovu, dosáhnout smíření. Čeká ji mrazivé překvapení. Gita vzpomíná na všechny peripetie svého života, kupí se osudy lidí, s nimiž se setkala, nebo jí bude dáno se setkat, děj je spletitý a napínavý, nechci ho prozrazovat, nechybí detektivní zápletka. Je to ale také modelový příběh života ženy v mužském světě. Ocitá se v situacích, kterým nerozumí. Ona netušila, že je židovka, stejně tak nechápe, proč jí v roce 1945 bývalí sousedé umanutě předhazují, že je Němka. Gita je vyjevené ptáče, které neví, kudy letět. Rozhodně není černobílou obětí, i ona umí být krutá ke své rodině, i ona přitahuje svou povahou situace, ze kterých mrazí. Ale je to žena, která přes veškerou temnotu, která jí byla dána prožít, si nikdy nenechala život zošklivit úplně. V tom je její síla.

Pokouším se ve svých knihách vědomě prostřít stůl pro různorodé strávníky. Vrchní nátěr je čtivý, groteskní, napínavý. Za ním se skrývají a krčí příběhy další až po iluze, významotvorná jména, modelové situace, které něco vypovídají o bytí, o čase mezi zrozením a smrtí, o tom, čím tento čas naplnit, osmyslnit a proč. Jako když si člověk nejprve prohlédne u domu venkovní omítku a plot, ale teprve když vejde (což předpokládá, že se vejít nebojí, že je vejít ochoten a schopen), prochází pokoji, zákoutími, půdou a sklepeními, které dosud viděné rozezvučí novými tóny.

Ve své druhé knize se věnujete dnes stále ještě ožehavé otázce odsunu Němců z pohraničí. Předpokládám, že to souvisí i s Vaším vysokoškolsky vystudovaným oborem bohemistika a germanistika.
Samozřejmě je člověk ovlivněn tím, v čem se jeho mysl pohybuje. Překládám z němčiny studie a divadelní hry například E. Hauptmannové, B. Brechta, R. Schimmelpfenniga, F.X. Kroetze a dalších, lektorovala jsem monografii o Franzi Kafkovi, ale německá vydání svých knih nechávám rodilým mluvčím. Je mi líto, že se Čechy zapouzdřily a někdejší proudění různých kultur umlklo. Lépe řečeno bylo umlčeno a odsunuto. V neposlední řadě je hrdinou textů český jazyk, což potvrzují překladatelé mých knih, pro něž je nachystán nejeden překladatelský oříšek. Vztah k literatuře se po staletí vyvíjel a vyztužoval v mužském prostředí a mužským vnímáním; pravidla hodnocení jsou nastavená, jakékoliv pootočení je vnímáno jako vniknutí vetřelce. Což samo o sobě vzbuzuje kontroverzní reakce. Setkávám se s tím i při vlastním psaní, při práci s klenotem, jakým český jazyk je a který s rozkoší hnětu, chybí v něm slova, která by postihovala a označovala konkrétní pocity a úzkosti ženské genetické výbavy, musím je složitě opisovat. Chci, aby dopad na čtenáře byl expresivní, emocionální, aby lapal po dechu. Toho lze docílit jen s chladnou hlavou a soustředěním chirurga; slova skládám pinzetou.

Jaký máte Vy sama pohled na tuto problematiku a sociální otázku vykořenění ze společnosti jako takové?
Lidé se nemění. Zamindrákovaní si vždy najdou obětní beránky, které ocejchují. Mě zajímají konkrétní lidské osudy. Na něž se napojují historická pozadí a politické okolnosti, ať už se jich jedinci aktivně účastní nebo jsou jimi vláčeni. A unavuje mě na současné literatuře klišé nejrozšířenější: podbízivost konzumu, načasované flirtování se čtenářem, nevázanost popsaného papíru, který nemá být čten, ale zhltnut. Kniha jako zboží. Pro mě je psaní niterná, bytostná záležitost. Knihy, které jsou napsány, protože musejí být napsány. Někdy dokonce proti mé vůli, jako v připravovaném textu. Tabu dnes neexistují v oblasti sexu, násilí, smrti, náboženství… A přitom je současná literatura slepá ke kostlivcům, které má český národ nacpané ve skříni; kdybychom tu vyřezávanou almaru otevřeli, tak nás to všechny zavalí. Kostru po kostře si beru, prosvětluju si je přes lidské osudy. Zpětně nelze trestat, ale je nutné pojmenovat. Ne, já chci aby moje knihy byly zaseklou kostí v krku, ne moučníkem po večeři. Žádná klišé, žádná tabu.

Peníze pro Hitlera je váš v pořadí druhý román. Co Vás přivedlo k této literární formě?
Próza mi vyhovuje nejlépe. Psala jsem a publikovala vždycky, jen s beletrií jsem počkala na dobu, kdy jsem sama sebe ujistila, že jde o svébytný hlas. Já jsem přesvědčená, že jenom beletrie může říct o životě pravdu, prohmatá všechny varianty. Může si to dovolit. Memoáry, literatura faktu, pojednání historiků paradoxně nikoliv. Někdy si materiál sám řekne o tvar. Například na podzim jsem začala psát kratší prózu, zemřel mi táta, potřebovala jsem si zformulovat určité myšlenky nasáklé lítostí a vztekem, zpracovat stav, kdy se vám vynořují desítky otázek, které vám už nikdo nikdy nezodpoví, černé díry, které černými dírami už navždy zůstanou… Postavy se začaly dohadovat mezi sebou, nemíchala jsem se mezi ně, jen jsem jemně vedla jejich dialogy. Tak vznikla zvláštní divadelní hra Peřiny ve vaně.

Jak vzniká vlastně román až do podoby, ve které si ho můžeme přečíst my, čtenáři?
U mě vzniká v mysli. Jako chystaný román s pracovním názvem Kam s přebytky něhy. Trápím se něčím, co visí ve vzduchu, co mě zneklidňuje, odkud vane chlad. Vytvořím si postavu, se kterou se ztotožním a kterou nechám projít situacemi, v nichž sázím neklid i s kořeny. Pak přijde čas sednout a začít psát, věty se hrnou a já je zapisuji. Nejraději pracuji v noci, jinak to koneckonců nejde, mám dvě malé děti. Ženy si svůj tvůrčí prostor musí vyvzdorovat, na tom se příliš mnoho nezměnilo. Když je text hotový, odložím ho a vrátím se k němu po čase. S každou prací je to ale jiné. Třeba knihu Smrt, nebudeš se báti píšu vlastně proti své vůli, zaúkoloval mě divadelní režisér Petr Lébl v závěti, v roce 1999 spáchal sebevraždu. Pod rukama mi roste nezvyklý tvar, kdy mapuju Léblův život a zároveň pozoruju, co takové psaní dělá s mou myslí. V románu A já pořád kdo to tluče… jsem původně měla jednu ústřední postavu, kterou jsem nakonec rozporcovala na tři: podivínskou intelektuálku Birgit, obětavou Johanku a výkonnou dramaturgyni Klamovou. Dohromady vytvářejí ideální ženu; příběh se prokrvil dráždivým napětím, protože nepříjemné pravdy o naší době říká nesnesitelná Birgit, takže je všichni odmítají poslouchat a kamkoliv přijde, tam ji nenávidí. Kdo ví, musí být odstraněn. Ale jsem velice ráda, jak čtenáři zaznamenali, že mým knihám nechybí groteskní humor, vedený až na hranu snesitelnosti. Tragikomedie, to je stav dneška. A z ptačí perspektivy je komedií úplně všechno.

Kde jste čerpala předlohy pro románové postavy? Jsou čistě fiktivní nebo mají i nějaký reálný základ?Všechny postavy jsou fiktivní a všechny mají zároveň reálný základ, protože vždycky zapracujete svou lidskou zkušenost, tomu se vyhnout nemůžete. Kdysi jsem četla v Respektu článek o obci Puklice, kde židovské majitelce odmítli vrátit majetek. To mě zaujalo: proč ta žena otálela a žádala o majetek až nyní a proč jí ho nevrátili. Souznělo mi to s příběhem, který jsem chystala, o tom, že člověk neustále musí značkovat slabší, ponižovat outsidery, trestat jinakost, vyvyšovat se, drát a šlapat po ostatních. Každý chce hrát divadlo jednoho herce, přitom hrajeme v souboru a každá, i ta sebemenší „role“ má být odehrána svědomitě, protože alternace za naše životy neexistují. Soucit, ten nám chybí. A empatie. Pracovní název textu byl Puklice, protože mě zajímají pukliny v životech, pukliny mezi tehdy a nyní, mezi dřívějším a nynějším, mezi já někdejším a dnešním, pukliny v čase, který plyne tam a zpátky, jen my si ho parcelujeme. Takto se rodil román, který se nakonec jmenuje Peníze od Hitlera.

V kategorii nejsledovanější ocenění za prózu roku je Vaše kniha nominována společně se dvěma muži autory. Seznámila jste se s dílem Vašich pomyslných soků? Údajným favoritem je prý román Jiřího Kratochvila Herec. Jaký máte názor na tuto knihu?
Současnou literaturu sleduju, Jiří Kratochvil je člověk vzdělaný, přemýšlivý, jeho knihy mám ráda, ale Herce jsem ještě nečetla.

Druhým nominovaným je Jaroslav Rudiš a jeho kniha Grandhotel, podle které již byl natočen i film. Oslovila vás tato kniha?
Rudiš je úplně jiný typ spisovatele než mně bližší Kratochvil, punkový autor, trochu sebevzhlíživý a sázející na image, která prodává. Necítím tam žádnou odevzdanost tématu, spíš kalkul. Je rozčilující, jak samotný fakt, že o knihu projeví zájem film, okamžitě rozvíří všeobecnou pozornost. Setkávám se s tím také, protože Peníze od Hitlera zfilmuje v mezinárodní koprodukci produkční společnost Dawsonfilm a jsem ráda, že na scénáři můžu spolupracovat, své téma si ohlídat. Bodový scénář, nad kterým převzal supervizi americký scenárista Martin Daniel, švagr Miloše Formana, je hotový.

Pocházíte z malebného městečka na okraji Posázaví, Uhlířských Janovic. Jaký k němu máte vztah?
Dvojsečný a silný, ačkoliv od osmnácti let žiju v Praze. Je to prostor, který mě hluboce utvářel a který si v sobě nesu. Všechna ta místa, rodiče Jiřina a František Zajíčkovi, vypravěčský talent mého bratra Pavla, první lásky, spolužáci, rodáci i odrodilci… Zároveň se mnohé změnilo a člověk se musí včas umět odtrhnout, aby dospěl a mohl se zase vrátit. Místo, kde jste se narodila, máte jen jedno. Proto pro mě Uhlířské Janovice jsou a budou takové centrum securitatis. I se všemi půvabnými projevy maloměsta. V loňském létě jsem s dcerou podnikla návrat ke kořenům, kdy jsem jí ukazovala místa, kterých jsem se dotýkala v jejím věku.

Objevila jste právě tam nějakou inspiraci pro prostředí svých děl nebo postav, které se v nich objevují?
Určitě, ale prozrazovat nebudu. Já jsem si sama sobě inspirací i materiálem a ten se samozřejmě obrušoval v janovickém ovzduší, v janovickém prostoru, který jsem nasála. V mysli se mi uhnízdil nápad s prozatímním názvem Maestro, dal jste přednost kaštanové bitvě, jádrem příběhu by měly být některé děje ze života mého otce, kantora a muzikanta Františka Zajíčka, který svůj život a vzácnou duši upsal právě Uhlířským Janovicím.

Čím konkrétně se zabýváte v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR?
Já jsem spisovatelka a překladatelka ve svobodném povolání, s Ústavem pro českou literaturu spolupracuju externě, například se podílím několika kapitolami na připravovaných Dějinách české literatury po roce 1945, redigovala jsem sborník Zlatá šedesátá a organizovala stejnojmennou mezinárodní konferenci.

Věnujete se také psaní monografií osobností z divadelní a filmové branže. Proč právě tento literární žánr?
Jednak mi vyšla knižní monografie Sám sobě nepřítelem o Evaldu Schormovi, jednak píšu scénáře k televizním dokumentům, realizováno jich bylo zatím sedm (o Evaldu Schormovi, Alfrédu Radokovi, Jindřichu Honzlovi, E.F. Burianovi, Voskovci a Werichovi, Františku Trösterovi, Bohuslavu Reynkovi). Vždycky mě zajímá onen moment, kdy člověk přesáhne sám sebe. Základnu máme všichni společnou, všichni se trápíme stejnými věcmi, toužíme po lásce, jistotách. A jen někteří se vydávají na neznámou půdu. Je dobrodružné je následovat, spoluprožívat. A také zaznamenat vzpomínky pamětníků, dokud ještě má kdo vzpomínat.

Jak vybíráte onu osobnost?
Například filmový a divadelní režisér Evald Schorm je mi blízký svou tvorbou i vnímáním světa, byl to člověk citlivý, poctivý ve všem co dělal i ve vztahu k druhým. Navíc režíroval v pražském Divadle Na zábradlí, kde jsem sedm let pracovala jako dramaturgyně. U Petra Lébla to bylo, jak už jsem naznačila, zvláštní, až absurdní posmrtné zadání, z něhož se nelze vyvázat.

Jaký je váš oblíbený literární autor popřípadě jakýsi vzor?
Nemám vyhraněné oblíbence, ale myslím, že třeba takového Kafku je důležité potkat v pravý čas, to je literatura, která vám otevře oči a ukáže, že psát lze jinak, že svoboda tvorby je bezbřehá. V tom jsem měla štěstí, doma mi byla k dispozici fantastická knihovna a co je podstatné: v dětství nikdo necenzuroval, co a v kterém věku mám číst.“

Jak se dívají dnešní literární autoři na díla takzvaných klasiků (např. Hemingway, Remarque, Stendhal)?
Jako na tvorbu klasiků.

Jaké bylo vaše literární dětství (například tvorba ve školní lavici)?
V létě jsem v Uhlířských Janovicích narazila na texty, které jsem psala ve čtrnácti a které můj táta, aniž jsem to tušila, schovával. Musím říct, že mě to v dobrém šokovalo. Možná jsou ty stránky, vyťukané na starém psacím stroji, to nejlepší, co jsem kdy napsala. Nezatížené promýšlením kompozice, stylu. Měla jsem štěstí na kultivované a sečtělé češtinářky: na základní škole třeba Zdislava Zouplnová, na gymnáziu Jaroslava Štaňková a Hana Martinovská. V Praze pak už mi náhoda do cesty přihrávala jednu osobnost za druhou, s nimiž byla potěcha spolupracovat. Ale rodina, do které se narodíte, ční nad vším, je ničím nenahraditelnou základnou. Stejně jako rodina, kterou si sama vytvoříte, někde se schoulit a nabrat sil musíte, v tom jsem měla štěstí, manžel Honza a děti jsou mi zásadní oporou i inspirací.

Kromě humanistického zaměření, které se jistě projevuje i ve volnočasových aktivitách, jaké máte koníčky (například sport, zahrádkaření)?
Na koníčky čas nezbývá, musím sledovat i odborný tisk, píšu recenze, s cizojazyčnými vydáními knih jsou spojena častá čtení a výjezdy do zahraničí… Na domácí půdě mě čeká čtení 5. května v rámci Světa knihy. Volný čas trávím s dětmi, s dcerou Ester a synem Honzou, tam se vejde i ten sport.

Kdybyste se znovu rozhodovala o svém profesním životě a nevybrala si tento směr, jaký obor byste zvolila?
Myslím, že kdybych nebyla spisovatelkou, vždy bych se pohybovala na půdě umění, mezi literaturou, filmem a divadlem. A psaní jsem si nevybrala. Protože talent si nevybíráte. Psaní si vybralo mě.

Radka Denemarková

Narozena 14. března 1968 v Kutné Hoře. Vyrůstala v Uhlířských Janovicích, v rodině kuchařky Jiřiny Zajíčkové (1944) a ředitele místní základní školy, sbormistra, hudebníka a městského zastupitele Mgr. Františka Zajíčka (1941 – 2006). Vystudovala Filozofickou fakultu UK (germanistika - bohemistika), roku 1997 získala doktorát. Působila jako vědecká pracovnice Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, též jako lektorka a dramaturgyně v pražském Divadle Na zábradlí. Publikovala monografii divadelního a filmového režiséra Evalda Schorma Sám sobě nepřítelem (1998), redigovala sborník Zlatá šedesátá (2000), je autorkou studie Ohlédnutí za Milenou Honzíkovou (in Dopis zmizelému, Torst, 2003), románů A já pořád kdo to tluče (Petrov, 2005) a Peníze od Hitlera (Host, 2006).

Překládá z němčiny, zejména studie a divadelní hry. Scenáristicky se podílela na televizních dokumentech o význačných osobnostech (Evald Schorm, Alfréd Radok, Emil František Burian, Jindřich Honzl, František Tröster, Bohuslav Reynek, Jiří Voskovec, Jan Werich, Jaroslav Ježek). Články, recenze a studie publikuje například v Tvaru, České literatuře, Lidových novinách. Nyní dokončuje monografii divadelního režiséra Petra Lébla Smrt, nebudeš se báti a pracuje na románu Kam s přebytky něhy. Od roku 1994 je provdaná za Ing. Jana Denemarka, ředitele IT firmy. Má syna Jana (1995) a dceru Ester (2000).

14.4.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Sjezd Vavřineckého potoka 2017   Foto: archiv organizátorů
3

Bára Špotáková si divokou vodu radši nezkusila, za rok to možná napraví

Neštěstí nebylo opravdové, šlo pouze o cvičení.
94

Záchranné sbory zachraňovaly osoby po srážce vlaků, naštěstí šlo o simulaci

KRIMI MIX: Ukradli peníze, maso i jízdní kolo

Kolín - Přinášíme vám krimi zprávy z Kolína.

Rathův požadavek na odškodnění za pouta se vrací k obvodnímu soudu

Střední Čechy – Ucházet se o 30tisícové odškodnění má dál šanci někdejší hejtman Středočeského kraje David Rath, který před čtyřmi roky stanul před Krajským soudem v Praze jako jeden z účastníků procesu v kauze údajných korupčních manipulací se stavebními a zdravotnickými zakázkami kraje.

Město bude výstavbu střediska platit ze své kasy

Kouřim - Zdravotní středisko v Kouřimi bylo velkým tématem letošního roku. Vedení města se rozhodovalo, zda zázemí pro lékaře vybudovat přímo na historickém náměstí nebo raději v těsné blízkosti základní školy. Vedení města a zastupitelé nakonec pro případnou výstavbu zdravotního střediska ve města zvolili variantu v ulici Čs. armády s byty.

NAŠI PRVŇÁCI: Představujeme další školáky ze Základní školy v Plaňanech

Kolín - Představujeme vám dvě třídy ze Základní školy v Plaňanech.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení