Jak jste se dostal k práci u policie?
Studoval jsem v Městci Králové nástavbu podnikání, obchod a služby. Nějak jsem ale nenacházel práci, která by pro mě byla to pravé, a pak přišla nabídka od policie. Řekl jsem si, proč ne, a dnes jsem tam už 12 let, stále u stejného útvaru.

Kdy jste začal s hudbou? Už v dětství?
Už ve škole jako dítě mě vždycky učitelky určily, abych zpíval na vánočních besídkách. Pak přišel impulz od paní učitelky, aby mě rodiče dali do základní umělecké školy. Říkal jsem, že chci hrát na saxofon. Vždycky se mi zvuk toho nástroje moc líbil. Ale začal jsem na flétnu, následoval lesní roh. Možná je ve mně i něco zděděného, děda hrával na housle, táta v kapele na kytaru. Babička pochází z Moravy, dodnes zpívá. Vždycky říká, že by šla na každou muziku, i kdyby tam hrál jen vozembouch. Možná mě trochu ovlivnilo i to, že jsem několik let bydlel vedle ZUŠ, okno jsem měl do zahrady školy. Denně od dopoledne do večera jsem slýchal zvuky - stupnice trumpety, vedle bicí. Dodnes imituji trumpetu na pusu.

A kdy přišel na řadu zpěv?
Moje asi úplně první dospělácké vystoupení bylo na mém maturitním plese. Trochu mě na to pódium dotlačili. Pak dlouho nic, až zhruba před šesti lety. Zrovna běžel casting na Česko hledá superstar. Splašil jsem se, že se tam přihlásím. Chtěl jsem ale, aby si mě předtím někdo poslechl. Vyhledal jsem Elišku Šerákovou, dnes Tesařovou, která v té době učila hudbu na gymnáziu. Záměr přihlásit se do soutěže mi schválila. Z prvního předkola jsem postoupil do druhého. Spustil jsem, porota řekla, že je to dobré. Ale proč prý jsem se přihlásil až teď, že už je trochu pozdě. Tedy vlastně mi sdělili, že jsem v 28 letech starý. Co jsem mohl dělat? V soutěži jde holt o to, aby co nejvíc lidí posílalo esemesky. To dělají nejčastěji mladí, náctiletí, a ty bych asi tolik nepřitáhl. Šel jsem tedy zpátky za Eliškou, poděkoval a řekl, že tím to teď pro mě končí.

Tak to ovšem neskončilo, že?
Ale Eliška, že ne. Ať jdu zpívat do Kolínského Big Bandu. Oponoval jsem, že to nejde, že je to skvělá kapela, která si zve profesionály, mezi nimi přece nemůžu vystupovat. A Eliška tehdy řekla zásadní větu, která mě zlomila. „A do televize mezi hvězdy bys šel?“ A bylo to. Už jsem s Big Bandem sedm let. Poprvé jsem s ním zpíval 8. května 2013 na Dni záchranářů. Měl jsem zpívat jednu písničku. Ale narychlo z toho byly dvě. Ta druhá ovšem bez zkoušky. Rychle jsem se podíval do seznamu skladeb Big Bandu a vybral jsem si Gottovu Stokrát chválím čas. Dodnes je to moje nejoblíbenější.

Zpíváte i s jinými orchestry? A co nejčastěji?
Ano, třeba s Městskou hudbou Františka Kmocha, Velkým dechovým orchestrem Dolní Chvatliny – Kolín, s Harmonií 1872. Je to vlastně od jazzu přes swing a rock až po pop. Zhruba před třemi lety jsme s kamarády založili ještě Mahlzeit, malou kapelu. Byli jsme původně stvořeni k tomu, abychom hráli k rautu. Tak jsme si začali říkat Mahlzeit, tedy něco jako dobrou chuť, jak se říká v Bavorsku.

Zdokonalujete se ve zpěvu?
V Big Bandu jsem samozřejmě zjistil, že když přijede hvězdný host, je kvalitativně úplně jinde než já. Řekl jsem si, že buď se zpěvu začnu opravdu věnovat, nebo skončím, protože jinak bych dělal ostudu sobě i orchestru, který už má nějaké jméno. Vrcholem bylo vystoupení s Leonou Machálkovou, kdy jsem při duetu naprosto jasně cítil, že jsem druhé housle. Začal jsem tedy chodit k profesorovi zpěvu magistru Petru Hlavatému, později k paní profesorce Peckové v Praze. Teď jsem, přiznám se, dlouho na výuce zpěvu nebyl, ale rád bych zkusil vyhledat zase někoho dalšího.

Jakou muziku sám posloucháte?
Všechno možné. Písniček ve složce oblíbené mám přes 800. Od metalu až po operu. Nevadí mi ani dechovka. Zrovna nedávno jsem s babičkou zpíval moravské lidové písničky, několikrát za rok jezdím na Moravu – sklípek, vínko, cimbál - to je moje.

Máte velmi příjemný hlas, nezkoušel jste také dráhu moderátora?
Nezkoušel. Ale od té doby, co Big Band nemá moderátora, nenajímáme si žádné, je na mně a na mých milých kolegyních, abychom koncertem provázeli.

Jaké máte další koníčky kromě hudby?
Dřív jsem hrál fotbal, florbal, dnes si v létě rád zahraji tenis, chodím běhat. 25 let už běhám Silvestrovský běh. Poslední dobou hrajeme s Big Bandem silvestrovské koncerty, takže když je mráz, bojím se, aby hlas do večera vydržel. Jednou jsem pro jistotu běžel s rouškou. A to ještě dávno koronavir neměl ani jméno. Zkrátka před koncerty žádný mráz, žádná zmrzlina, žádné studené pivo.

Co je nejtěžší na tom vejít na jeviště?
S Mahlzeitem jsme malá kapela, občas je kolem nás pár diváků. S velkými orchestry je to jiné. Mívám trému, před koncertem nespím. Je to o velké odpovědnosti. Člověk má za sebou 30 výborných muzikantů, musí z toho vzejít ten pravý výsledek. Ale tréma spadne s první písničkou, s prvním kontaktem s publikem. Rád se dívám z pódia na lidi, i když člověk samozřejmě vidí první dvě, tři řady. Po skončení koncertu se pokaždé snažím co nejrychleji dostat k východu, kde se s lidmi loučím. Podáme si ruku a čekám na reakci. Jestli třeba nebylo moc rychlých nebo pomalých písniček, jestli nebylo moc angličtiny atd.

Kde kromě zkoušek s orchestry trénujete?
Bydlím v paneláku, tam zpívat nemůžu. Bojím se reakce sousedů. Takže si hledám místa, kde nikdo není. Člověk musí dělat víc než jen zkoušky s kapelou. Takže třeba vyjedu někam za vesnici a tam si prostě v autě řvu. Anebo v práci, kde máme posilovnu, když mám volno, zajdu tam. Je tam dobrá akustika.