Ta je v Kolíně již dosti známá, ať už ze soutěže Porta nebo z festivalu Kolínský ostrov. Navzdory názvu produkuje sladěný vícehlasý vokál a melodie protkané předivem dvou kytar a jedné baskytary. Přestože krásný letní večer lákal spíše k sezení někde na zahrádce restaurace nebo u ohýnku, sálek byl zaplněný téměř do posledního místa a nadšení diváci si od Hlubokého nedorozumění vytleskali ještě přídavek.

Základ kapely Tata Mia tvoří kolínský zpěvák, muzikant a skladatel Mirek Vlasák a jeho kamarád, zpěvák a hráč na různé percuse Ondra Sulženko, postupně se k nim ještě přidal kontrabasista David Špáta, i tentokrát v několika písničkách pomohl hrou na foukací harmoniku, mandolínu a lžíce manažér kapely, kolínský organizátor a člen bluegrassové kapely Wyrton Honza Roth.

Stejně jako loni, ani tentokrát nenechali muzikanti Tata Mia bez odezvy hokejové mistrovství světa, minule neváhali na pódium vylézt ve švédských dresech jen pár hodin po prohraném utkání s tímto mužstvem a tím ztrátou boje o zlaté medaile, tentokrát vyrukovali nejen v drezech světových mužstev, ale i v přilbách. A především s písničkou Tak určitě, ironicky se šklebící rozhovorům a dalším sportovním klišé.

Pokud by některé rádio dostalo odvahu písničku vysílat, zcela jistě by se z ní stal hit. Ještě v dresech si Tata Mia zarapovali v písničce Anti Rap. „My ho nemáme rádi a je ho v Čechách moc," přiznal Ondra a Honza Roth si v ní drsně zasóloval na mandolínu. Pak už následovaly prověřené písničky, i když třeba v případě Pošmourno až kořalečno nebo Debetariána lehce nově v instrumentaci pozměněných.

Kromě hokejové písničky potěšila kapela své fanoušky ještě další novou skladbou, tentokrát věnované nejvyšší hoře na Islandu, k čemuž muzikanti mezi posluchači vyhlásili i soutěž. Na Mexickou tradičně zatančila břišní tanečnice Jana Horáková a příjemný večer přes Pískomila, Ledovku a Komínkáře a pár přídavku mířil do finále.

Zdeněk Hejduk