Pak jsme se pozdravili, usadili a ona si objednala kávu. A začali jsme si povídat o všem možném. Tak trochu páté přes deváté. Hodinu a půl. Ale asi by povídala ještě déle. Když začne mluvit, je k nezastavení. Ale proč ji zastavovat. Poslouchat ji, je neskutečně příjemné.
Asi i proto je na jevišti ráda sama. A režiséři to vědí. Herečka Luba Skořepová nyní doslova exceluje ve hrách, v nichž je na jevišti většinou sama – Mydlibaba a ty druhé, Hořké mandle, Pomluva. Ve třetí, čerstvé novince, Portrét Donny T.
z pera rumunského režiséra, ji sekunduje kolega. I tady ale je hlavní postavou. Káva se objevila na stolku v temném prostředí. Jsme usazeni hned pod schody, jen pár metrů od hlediště i jeviště. Všechno nám v přítmí splývá. Sedím s Lubou Skořepovou v jejím zamilovaném Divadle v Řeznické.
Máte ráda kávu ?
To né. Já jsem často unavená, hodně hraju i zkouším a píšu. Dávám si jen po ránu kafe s mlékem. Piju jenom Caro. To, kde není kofein.
Co to je u vás vlastně ráno?
Tuhle jsem točila, tak ráno bylo ve tři, ve čtyři. Ale když můžu, tak si přispím.
To jste se tedy ale moc nevyspala?
Točila jsem Čapkovy povídky. To víte, dneska se šetří, tak se toho za kratší dobu udělá víc, asi chtějí ušetřit, tak to natlačí všechno najednou.
Máte za sebou další premiéru, hru Portrét Donny T., jak je to u vás po premiéře? Jste unavená? Nebo nabitá energií?
Já mám každý den v divadle skoro pořád dlouhé texty. Já vlastně ani nic jiného než dlouhé texty nemám. Kromě Portrétu, Mydlibaby a Pomluvy taky Cikánku ve hře Cézar a Drana, to je mimořádně těžká role. Navíc je Cikánka náročná na vnitřní energii a sílu. A se Zdenou Herfortovou dělám v divadle Metro komediální konverzačku. Mám těch velkých rolí v různých divadlech hodně. Nejvíce snad tady v Řeznické, pak v ABC. A jen tak jsem si nazkoušela s kolegou Lubošem Veselým rumunskou hru Portrét Donny T.. Aby se mi „nezkrátily“ žíly, odskočím se osvěžit do divadla ABC krátkým komickým výstupem v Holkách z kalendáře.
Jak se vám usíná?
Ty nádherné velké role mi dají zabrat, když můžu, tak hodně spím. Ale na druhou stranu jsem ráda, že toho hereckého mám tolik. Jinak bych nebyla. Na zahrádce si od učení textu ráda odpočinu.
Ve hře Portrét Donny T. je vaším partnerem Luboš Veselý, jak se vám s ním hraje?
Je strašně zamilovaný do divadla. Jako já. Je nám spolu dobře.
Co pokládáte v současné době za nejnáročnější hereckou roli?
Rozhodně Pomluvu v Divadle v Řeznické. Mohu tam využít všechny herecké barvy: komedii, tragikomedii, drama, tragédii i civil. Tam se hraje téměř v bleskovém tempu.
Kdyby se vás sudičky zeptaly, kterou ze současných rolí byste si jednou „vzala s sebou“, která by to byla?
Mydlibaba a Pomluva. Nejhorší je Mydlibaba. Hraju ji 12 let a každá repríza je náročnější. Nové texty vytlačují ty staré, takže si ji musím před představením několik dnů opakovat. Někdy se učím třeba i tři texty najednou. A musí to být vždycky na jedničku. Pomluvu v Řeznické si opakuji vlastně stále.
Míváte trému?
Když jsem připravená, tak trému nemám. Musím si být v textu jistá.
Jak odpočíváte?
Dnes mám jediný volný den, byla jsem trochu vysílená, proto jsem spala déle. Pak poklidila, mám taky dvě zahrádky. Jednu u Malé Skály na Turnovsku, druhou nad Chuchlí. Jenže auto jsem dala pryč a na Malou Skálu autobus skoro nejede. A když už, tak tam chvíli pobudu a zase rychle zpátky. V zimě se tam nedá zimou vydržet. No a zahrádka u Chuchle? To jsou tři kilometry do kopce, to neujdou ani mladí. Ale já jo. Musím!
Umíte si představit, že byste přestala hrát? Co byste dělala?
Říkala jsem vám přece, že bych nebyla! A kdyby mne tady Pánbůh ještě pořád nechával? Tak to bych víc psala a dala bych do pořádku ty zahrádky.
Co vás na divadle pořád baví?
Už odmala jsem se chtěla ukazovat. Převlékat se. Jinak mluvit. Dělat „obličeje“. Vstupovat do jiných postav. Když jsem řekla, že chci být herečkou, tak se mi všichni posmívali a dospělí říkali mým rodičům, že divadlo je nevěstinec. Že herečky musí být po vůli režisérům. Takže mě rodiče bránili. Já jsem si to ale nepřipustila. Rodiče mi nakonec řekli, že když budu mít u maturity vyznamenání, tak mě pustí do Prahy ke zkoušce na konzervatoř. A já to vyznamenání měla, rodiče museli dodržet slib. A já zkoušku na herectví udělala.
Maminka byla ráda?
Vůbec ne! Rodiče chtěli, abych se vdala a měla děti nebo byla doktorkou. Ale já jsem tím herectvím byla odmalička posedlá. Dokonce jsem se chtěla utopit v Metuji. Jenže tam bylo málo vody.
Neměla jste nikdy myšlenku, že herectví necháte?
Nikdy. Jak jsem řekla, jsem tím posedlá.
Z čeho máte největší radost?
Když se mi povede premiéra. Že jsem nezůstala nic dlužna divákům a autorům hry, a že se mi to povedlo.
Máte zkušenosti z obrovských prostor Národního divadla. Teď záříte na miniprostoru v Řeznické, prostoru, kdy se diváků doslova dotýkáte. Jak na vás tyto malé prostory působí?
Řeznickou jsem si zamilovala. Užívám si to tady.
Co se vám honí v hlavě den po premiéře?
Den po premiéře mám v hlavě prázdno. Je třeba tam uvnitř v hereckém organismu „uklidit“. Aby vznikl prostor pro další herecké emoce.
…vlastním jménem Libuše Skořepová (* 21. září 1923, Náchod), herečka, spisovatelka, autorka divadelní hry, dlouholetá členka činohry Národního divadla v Praze. Často je její jméno nesprávně komoleno na „Ljuba“, přestože se tato herečka jmenuje vlastním jménem Libuše, ze kterého vznikla přezdívka „Luba“.
V letech 1942 – 1944 studovala herectví na pražské konzervatoři. Po osvobození působila v Souboru mladých Jindřicha Honzla a ve Studiu ND (1945 – 1948). Po jeho zániku se stala členkou činohry Národního divadla.
Jejím prvním manželem byl herec Josef Pehr, druhým spisovatel Pavel Hanuš (1928 – 1991).
Zasloužilá členka Národního divadla.
Nyní hraje role ve hrách: Mydlibaba a ty druhé, Pomluva, Portrét Donny T., Cézar a Drana, Hořké mandle, Milostná tajemství, Poslední šance, Holky z kalendáře (ABC), Revizor (Stavovské divadlo)
… skvělá herečka. Úžasná. Příjemná. Milá. A divadlem posedlá. To poslední přirovnání je však jen slabým odvarem. Je také trochu roztěkaná. Někdy odpovídá na to, na co chce a nikoliv na to, na co se ptám. Mistrně odvede řeč jinam a pak se ledabyle uchechtne. Mistr svého oboru.
Když vyjde na jeviště v Divadle v Řeznické, je to pro mě nezapomenutelný zážitek. Její “dělání obličejů“ bylo tím, co ji na herectví odmalička táhlo. V rozhovoru to přiznává. Tohle je její parketa. Střídat ksichty, grimasy. Vlastně „obličeje“. Výrazy ksichty a grimasa se jí v rozhovoru nelíbily.
Zkrátka sledovat tuhle dámu, tuhle Paní Herečku, je zážitek. Stejně jako si s ní povídat. Sledovat a povídat si s lidmi posedlými svým řemeslem, je totiž jedna z nejúžasnějších věcí na tomhle světě. Ta její posedlost je totiž strašně nakažlivá…