Písničky Hanky Zagorové definovaly moje dětství, říká Roman Tomeš

Nakolik jsou vám blízké písničky Hany Zagorové?
Velmi, protože když mi bylo asi osm let, tak si moje maminka pořídila domů hifi věž s funkcí karaoke. Pravidelně si zapínala CD Hanky Zagorové a zpívala si s ní po večerech, když si myslela, že už celý barák spí. Takže jsem denně slýchával muziku Hanky – písně jako Gvendolína, Maluj zase obrázky a mnoho dalších. Tímto způsobem bylo definováno moje dětství. A teď se uzavírá kruh, protože můžu v představení s jejími písněmi účinkovat.

Co můžete prozradit o své postavě?
Jmenuje se Alex a je to poměrně zámožný elegantní muž, který si rád užívá pozornosti žen. Je už zralejšího věku, takže řeší i jiné věci než prvotní lásky, zejména krizi středního věku. Sám dorůstám do věku, kdy jsem už starší a život vnímám jinak než dřív, trápí mě hlubší věci. Takže v tomto směru je mi ta postava najednou bližší, než by byla před lety. O to víc se na ni těším. Mám radost i z toho, že si zazpívám velký hit Můj čas ze seriálu Sanitka.

Najít Ivetu bylo to nejsnazší, říkají tvůrci seriálu o Ivetě Bartošové

Máte možnost srovnání, hrál jste v několika hitmuzikálech. Hraje mezi nimi ten s písněmi Hany Zagorové nějakou zásadnější roli?
Je třeba říct, že Biograf láska je první muzikál, který nebude dělán vyloženě jako show, ale velký zřetel je v něm kladen na příběh. Nebude tedy prvoplánový, ale má hlubší aspekty, což mě baví. Bude to spíš činoherní příběh, který bude propojený s krásnou muzikou Hanky Zagorové.

Půjde spíš o smutný příběh?
Vůbec ne. Po dlouhé době jde o muzikál, v němž mají hlavní role ženy. A každá z těch holek má jiný charakter – některá je veselá, jiná řeší lásku, druhá zase práci, takže se v tom každý najde. Představení tak nebude smutné ani veselé, je prostě o životě.

Čeká vás i zkoušení v Hudebním divadle Karlín, kde v muzikálu Slunce, seno, jahody ztvárníte Šimona Pláničku. Ten titul vzbuzuje očekávání, na druhé straně i rozpačité reakce. Jak se na to díváte?
Myslím, že to není nic ošklivého, když řeknu, že hodně lidí překvapilo, když ten titul do Karlína přišel. Báli jsme se, jak ho umělecky pojmout, aby byl výsledek co nejlepší. A musím říct, že jej poctivě zkoušíme a že nás to baví. Je to i díky režijnímu vedení Antonína Procházky, který se pohybuje na čisté hraně – připravuje něco mezi parodií a sociálním dramatem. Je to vtipné a myslím, že Slunce, seno, jahody je přesně titul pro letní scénu a že si u něho diváci – po všech těch věcech, co se dějí ve světě - odpočinou. Moc bych si to přál.

Předobrazem postav byla i moje žena, říká režisér komedie Láska hory přenáší

Hudbu k představení vytvořil Ondřej G. Brzobohatý, což je asi dalším lákadlem…
Ondřejova hudba je skvělá. Pojal ji trošku v duchu newyorské Broadwaye, takže je prokomponovaná s orchestrem. Jsou mezi nimi moderní melodie ála Amerika, ale i skladby s vesnickou tématikou příběhu. Dohromady to dává zajímavý celek, bude to prostě pestré a dobré.

Začátkem roku jste se navíc představil v původně off-broadwayské rockové show Hedwig a její Angry Inch. Hedwig je genderqueer zpěvačka. Jak jste na ni šel?
Je to skvěle zpracovaná show, která se dotýká mnoha ožehavých témat, provokuje, bourá bariéry, vybízí k zamyšlení, je v ní skvělá hudba. A krom toho všeho pro mě znamená obrovskou profesní výzvu. Stand-up je svébytný žánr, který vychází z trochu jiných principů než klasické herectví. Je to pro mě v mnoha ohledech nové, s tímto úkolem jsem se zkrátka chtěl potkat. Jenom bych si přál, aby se představení dostalo k více divákům, protože takhle zvenčí to působí, že jde o bulvární show, což i je, ale zároveň má velmi hluboký podtext. Pro roli jsem se velmi připravoval, vždyť jsem na jevišti od začátku až do konce. Kromě učení textů jsem se snažil nastudovat tématiku queer osobností, viděl jsem spousty dokumentů a pořadů na toto téma, ať už na HBO nebo na Netflixu, které se touto tématikou zabývají. Chtělo to spoustu času. Ženská identita mi kupodivu problém nedělá. Beru ji jako kostým, do kterého se převlékám. I když je pravda, že se pak ani nepoznávám v zrcadle. Těžší je spíš „obléknout“ vnitřek - celou Hedwig pochopit a obsáhnout. Čím více s ní trávím času, tím cítím, že se blížím, ale trvá to a nějakou dobu ještě trvat bude.