Stejná agentura, jenž dovezla před časem do kolínského Městského divadla Kamila Střihavku a jeho kapelu Leaders!, přivezla Kolíňákům ještě větší legendu – poslední květnový pondělí zahrála na jeho jevišti za poměrně rekordní vstupné čtyřista čtyřicet korun kapela Olympic.

A opět před, až na několik málo sedadel, zcela zaplněným hledištěm. Koncert čtveřice zahájila titulní skladbou Sopka z poslední stejnojmenné desky, pak už se ale večer nesl ve znamení starších, starých a sem tam výjimečně novějších skladbách. „Tuhle písničku proslavil Petr Muk a to až tak, že nám fanoušci po koncertu říkali, že jsme hráli všechny naše, až na tu jedinou,“ uvedl Petr Janda legendární hit Bon soir mademoiselle Paris, která však byla až téměř k nepoznání přearanžovaná a samozřejmě hlas bývalého člena Jeňýka Pacáka je také nenahraditelný.

Přes Taky jsem se narodil bos a Osmý den se Olympic dostal opět k novince. „Slíbil jsem své ženě, že ji napíši písničku, asi myslela, že to bude nějaká romantická, ale tuhle asi nečekala,“ prones Petr Janda před skladbou Ještě držím pohromadě ze své sólové desky.

V Je to tvá vinna si zazpíval výjimečně bez kytary a po směsce písniček z rockové opery Prázdniny na Zemi se kytarista Petr Janda, basista Milan Broum, klávesista Jiří Valenta a bubeník Milan Peroutka posadili na forbínu jen s akustickými kytarami a tamburínou, aby zazpívali Poprvé, Z bílé černou a Vlak, co nikde nestaví unplugged.

Po jedné novince se pak kapela vrátila ke své čtvrté desce a písničce Vůně benzinu a poté k mega hitu Otázky a po ní se konečně trošku probrali i diváci Dynamitem. „Je to tady jak na Pražském jaru, ono jaro je,“ hecoval Janda diváky zabořené v plyšových sedadlech.

„V těchto místech fanoušci většinou skáčou do rytmu,“ přidal další hlášku ve skladbě Jako za mlada. Reputaci si hlediště napravilo při Oknu mé lásky nebo Želvě, kdy si zpívalo nejen s Petrem Jandou, ale i v momentech, kdy schválně přestal.

Přídavkové Dej mi víc své lásky a Jasnou zprávu už zpívali skoro všichni, stejně jako úplně poslední skladbu Dědečkův duch, nakonec se módně tleskalo ve stoje, k čemuž věrný divák komunikující rád z první řady s umělci, vybízel máváním rukama už po prvním přídavku.

Na závěrečnou autogramiádu zůstaly zhruba tři desítky nejvěrnějších fanoušků a dorazili dva profesionální sběrači podpisů.

ZDENĚK HEJDUK