Scházející se posluchače naladil v Čechách žijící britský zpěvák a kytarista Jamie Marshall s kapelou The Amplified Acoustic Band, který dvacet působil na londýnské hudební scéně, na té naší spolupracuje s Vlastou Redlem, Slávkem Janouškem a především Věrou Martinovou.

Přestože jeho blues s kontrabasistkou i bubeníkem bylo špičkové, náměstí se plnilo kvůli legendě tuzemské. Když Vladimír Mišík usedl na židličku a za doprovodu špičkových muzikantů z kapely Etc… spustil úvodní Šmajdák a ploužáky, bylo jasné, o co ten podvečer půjde. „My tady budeme chvíli bojovat se zvukem, nejlepší jsme měli, když jsme hráli s kapelou Rolling Stones na Strahově, to byl rozdíl asi jako mezi trabantem a raketoplánem,“ srovnal Mišík v jedné z málo promluv.

Místo hovorů sázel jednu pecku za druhou napříč svým bohatým repertoárem: Umlkly stroje, Ztracený podzim, Variace na renesanční téma, Sladké je žít, 20 deka duše, Co jsem si vzal, Když se kouří konopí, Byl jsem dobrej…, povětšinou zlaté záseky tuzemské rockové hudby. A fungovaly napříč diváckým spektrem, zpívaly si je skupinky cyklistů v dresech, které na kolínském Karlově náměstí zakončily svojí nedělní vyjížďku, jeden, dva páry se dokonce roztančily, křepčily i děti. „Ten text je podle pravdy, pozval jsem holku a udělal občerstvení,“ uvedl Vladimír Mišík poslední skladbu večera, legendární Jednohubky.

Nadšené náměstí si poté ještě vytleskalo skočný přídavek. Šťastná ruka při výběru interpreta, který neurazí nikoho a snad byl nakonec spokojený i pár důchodců z kolínského Klubu přátel Františka Kmocha tvrdící před koncertem nepochopitelně, že žádného Mišíka nezná a ani neví, jak vypadá…