Před námi je fronta, musíme čekat. Potkat svého oblíbeného autora nutně vzbuzuje spoustu otázek. Jaký bude? Vždyť o spisovatelích panuje takový předsudek, že to jsou introvertní suchaři.

Introvertní suchařina tady rozhodně nehrozí, to je jasné už od začátku. Zapínám diktafon, otevírám poznámkovník. Za tolik jeho přečtených knih se nakupila spousta otázek…

Kde v Boletu arcanu končí autobiografie a začíná fikce? Hrdina je, stejně jako vy, redaktorem nakladatelství… Je tady nějaká jasná dělící linie?
Hranice skutečnosti a fikce je vždy pomyslná, pro umělecké literární dílo to není vůbec podstatné. Jak říká Kundera, autor není důležitý, ale dílo, které by se mělo číst a chápat jako samostatná entita.

Určitě se vás to stále týká.
Jako autor jsem se od toho díla odpojil, protože to už nakladatel vydal. Pátrat po tom je čtenářsky vděčné, ale podle mého názoru to není úplně fér.

Lidi to ale přesto zajímá.
Autor, pokud zjistí, že je o jeho soukromí zájem, na tu hru tak buďto může přistoupit a hrát si se zájmem, tedy lhát, říkat pravdu nebo mystifikovat. Nebo od začátku to může brát tak, že to není podstatné, protože tyto věci jsou součástí příběhu, a co je mimo příběh, to mě nezajímá. Dokud nemáme tu zázračnou houbu, o které je Boletus arcanus, nemůžeme ze světa příběhu do našeho mimoliterárního světa proniknout. To jenom hřib tohle umožňuje. Jenomže ten je pouhou fikcí.

Takže magickou houbu nemáme? Neroste někde?
Já ji zatím nemám, ale budu letos pilně hledat (směje se).

Když člověk něco napíše, tak se o něm čtenáři dozvědí, co by se lidé jinak nedozvěděli. Něco prosákne. Řešil jste někdy to, že jste na sebe práskl více, než jste zamýšlel?
Člověk píše částečně ze své imaginace, ale částečně čerpá ze svých zkušeností. A ze zkušeností jiných lidí, které zná a rozhodne se je použít a popsat. Některé osobní záležitosti jsem možná při psaní řešil, ale to už je dávno.

Ve které knize to bylo naposledy?
Myslím si, že někdy v Sedmikostelí nebo Hastrmanovi, tam jsem dával hodně svých témat, ty věci, co vás trápí. Ale naučil jsem se s tím pracovat, spojit ve vyprávění to umělé a to prožité a tedy upřímné. Pro samotný příběh ale není tohle rozdělení vůbec důležité.

Takže už psaním neřešíte vnitřní otázky? Tomu se u spisovatele těžko věří.
Už to u mě nepůsobí jako psychoterapie. Dotýkám se věcí, které mě trápí ve společnosti nebo trápí lidi okolo mě, ale já se kvůli tomu ze spaní zpocený rozhodně nebudím. Pokud kvůli něčemu nemůžu spát, pak je to vážná nemoc mého syna. Ale o tom zase nikdy nebudu psát romány. Nepíšu o skutečných věcech. Já tíhnu k idyle.

A co jste takhle řešil, než jste se z toho vypsal?
Třeba lidi, z kterých jsem měl pocit zrady. S tím se těžko člověk vyrovnává, a tak mu pomáhá, když to rozepíše třeba do několika příběhů. A ty knihy pak mohou působit živěji, věrohodněji.

V Boletu arcanu máme magickou houbu, v Lordu Mordovi to byl heroický prášek. Co vás láká na tématu psychotropních látek?
Drogy beru jako romantickou entitu, u které nikdy nevíme, co s námi udělá. Lysohlávky a podobné drogy mě nezajímají, jejich účinky jsou víceméně popsané a až vlastně – v uvozovkách – spolehlivé. Ale já jsem chtěl drogu romantickou, která není zatížená negativním přijetím společnosti. Houbu, která je nevyzpytatelná, a jste to vy, kdo tuhle její vlastnost objeví. I když jste třeba vědec, stejně ji nepochopíte – poznáte ji míň než poslední laik. Chtěl jsem tu drogu mít jako nejvyšší, anebo naopak nejhlubší pokušení – něco božského, anebo naopak ďábelského.

Ve vašich románech jsou ženy takové tajemné, až skoro hádanky. Kde se to bere, že jsou rébusy k vyřešení?
Vždyť takové jsou, ne?

To jsem se chtěl zeptat, jestli je takhle vidíte i ve skutečnosti, nejen v románech.
Ony to možná mají stejné s muži. Pokud z nich nedělají kluky nebo si do nich nepromítají svého otce, tak jim přece nemůžou rozumět!

V knize popisujete práci v nakladatelství. Stalo se, že se kolegové poznali?
Tam nejsou žádné konkrétní postavy podle skutečnosti.

Jasně, ale někdo může být vztahovačný.
To je ale jeho chyba, ne moje.

Když člověk čte starší romány a srovná je s moderní literaturou, třeba s Boletem arcanem, tak jsou dnešní knihy dynamičtější, někdy až zběsilé. Čím si myslíte, že to je? Změnila třeba televize nazírání na příběh?
Bude to v těch autorech, čtenářích i divácích. Pokud je doba rychlá a na čtení je málo času, tak asi někteří autoři budou mít sklony k rychlému a svižnému psaní. Možná, že se film a filmový střih do některých z nás zapsal tak hluboko, že je to už u nás mimovolná záležitost. Rychlost a nervnost máme v sobě. Vemte si jen, kolik teroristů nám usiluje o život. Je třeba konat rychle, než se k nám přitočí s bombou na těle.

Jak jste spokojen se čtenáři? Říká se, že lidé obecně málo čtou, nebo že lidé čtou plytké bestsellery…
Přesně neznám složení svých vlastních čtenářů. Jsem nespokojen pouze s jedinou věcí, je nás v téhle zemi málo, co máme rádi takovéhle psaní. Rád bych oslovil mnohem větší počet čtenářů. Ale myslím si, že to v této zemi není možné. Většina lidí touží po švédských detektivkách.

Napsal byste něco anglicky, kvůli většímu počtu čtenářů?
O tom jsem uvažoval, ale zatím z toho mám strach. Přátelé mě od toho spíš odrazují.

Proč? Bojíte se nějakých rizik nebo nejistot?
Není to můj druhý mateřský jazyk. I když je získaný v dětství, tak jazyková citlivost nikdy nebude taková jako v češtině. A pak, já nerad píšu do šuplíku. Chci vědět, že o knihu bude zájem, že vyjde, že na ni někdo čeká. Ale anglicky mluvící svět naši kulturu nepotřebuje, je pod jeho rozlišovací schopností. Musel bych psát do šuplíku a podstoupit riziko obrovské autorské konkurence v anglicky mluvícím světě, navíc oslaben jazykovou nejistotou. Nikde není zaručeno, že takovýhle text by prorazil. A pokud by neměl výrazněji prorazit, tak proč bych se do něj pouštěl?

Jak vypadá váš kreativní proces? Přemýšlíte, a pak to najednou sepíšete, nebo to je pozvolnější?
To není stejné. Dřív se mi stávalo a myslím, že z uměleckého hlediska je nejlepší, když na vás příběh spadne jako střešní taška. Najednou ho máte zaseklý v hlavě a potřebujete ho dostat ven.

Kdy bude další kniha? Pracujete na něčem?
Teď si to teprve začínám rozmýšlet. Vypadá to na nějakou idylku, odehrávající se v minulosti. Boletus arcanus je drastický, ale psaný s vysokou nadsázkou a snahou spojit to, co je nespojitelné. Já teď potřebuju zažívat při psaní taky něco příjemnějšího, možná i přízemnějšího. Chci si zadat s první republikou.

Láká vás tahle historická epocha?
Ano, právě dvacátá a třicátá léta jsou jedním z období naší historie, v níž bych žil raději než v přítomnosti. To mi nebylo umožněno, takže si tu dobu přivlastním aspoň na dobu psaní. To je na tom to příjemné – že se tvorbou dostáváte do jiných světů.

Co první republika nabízí proti dnešku?
Pro mě nabízí například mnohem čistší uvažování lidí, víru v budoucnost, ideály mírněné civilností a smyslem pro zdravý rozum, ale i radost z práce a poctivě nabytého majetku. Myslím, že tehdy v lidech ještě chyběl na vše rezignující cynismus a pověstná, neprůstřelná česká ironie, které přišly spolu
s okupací a pak s rokem čtyřicet osm. Ne že by za první republiky ironie nebyla, naopak ji dobře známe třeba od Voskovce a Wericha, ale je to ironie v podstatě milá, k cynismu má daleko a k rezignaci ještě dál. Lidi si mohli myslet: „Svět patří nám,“ a nikdo si na čelo neťukal. Ale když tohle řeknete dneska, rovnou vás pošlou do blázince.

Ohlasy čtenářů jsou jedna věc, kritika je věc druhá. Jak přijímáte takovou kritiku?
Jsem autor vypravěčsky založený, fantasta a kombinátor, takže pro české kritiky nezajímavý. Oni chtějí především esejisty nebo takové ty pozorovatele obyčejného života a obyčejných lidí. Já nemám nic proti obyčejným lidem ani životu, koneckonců ani já nejsem nijak výjimečný, ale nebaví mě o něčem takovém psát.

Stačí ten obyčejný život žít.
Právě. Můj život je možná trochu výjimečný jen tím, že píšu příběhy. Ale to dělá dalších deset tisíc lidí jen v téhle republice.

Vaše kniha Santiniho jazyk byla zfilmovaná. Když vidíte svoje myšlenky na plátně, jaký to je pocit, když autor srovnává knihu svoji a film?
Ten pocit nemůže být nikdy jen pozitivní. Nedá se přece dokonale zrealizovat, zahrát a nafilmovat to, jak ten děj a ty postavy vidíte vy. Ale na druhou stranu vám z toho běhá mráz po zádech, když tam vidíte svoje slova převedená do obrazu. Je v tom pocitu něco slavnostního. Takové to: „Konečně!“

Obecně se říká, že lidi knihy moc nečtou. Nevidíte cestu v tom, že by člověk psal filmové scénáře?
Pro mě cesta do pekel. Jakmile začnete psát filmové scénáře a povídky, tak se z vás stává člověk, který píše pro film. A to se mně stát nesmí. Film vyžaduje strašnou zkratku, tam si nemůžete dovolit vyprávět slovy. Ale právě to já dělám a hodlám v tom ještě nějaký čas pokračovat.

Na trhu se objevují elektronické čtečky knih. Vidíte to jako budoucnost? Zažijí knihy renesanci čtenářského zájmu?
Časem budou čtečky dokonalejší, teď to je ještě taková dřevní záležitost. Zatím nás příliš neposlouchají. Ale nemyslím si, že by tím zanikla tištěná kniha, bude to docela dobře žít vedle sebe. A pokud některé z těchto médií přece jen jednou zanikne – a vůbec to nemusí být ta kniha – já se toho stejně nedožiju (směje se).