Jedním z těch, kteří své práce představili nejen příbuzným a známým, ale i širší veřejnosti, byl čtyřiašedesátiletý Vladimír Havlíček. Rodák z nedaleké Čáslavi žije dnes v Kolíně, odkud si jej někteří pamatují i z komunální politiky.

„V čase, kdy člověk končí profesní život, je nutné se začít něčím zabývat, stáří totiž člověka ničí fyzicky i psychicky,“ zdůvodňuje Vladimír Havlíček s tím, že úplný nováček v malbě zase není.

„Několikrát jsem se o něco pokoušel, ale často jsem narazil na nedostatek financí, protože malování je náročné jak na peníze, tak na čas. Dnes už jsou ale děti velké a samostatné a zbývá i čas na koníčky. Rozhodl jsem se, koupil si nějaké knížky a nesměle se do toho pustil,“ líčí dál své malířské krůčky.

Pak se dozvěděl o akademii. „Jsem rád, že jsem se mohl přihlásit, pan Štícha mě donutil, abych se zaměřil na olejomalbu, s níž jsem měl doposud největší zkušenosti. On sám inklinuje k surrealismu, tak jsme zase my donutili jeho, aby nám ukázal, jak se maluje olej od začátku. Moc se mu nechtělo, ale nakonec se do toho pustil. Ten obraz na výstavě také visí a snad jej jednou domaluje,“ usmívá se Vladimír Havlíček.

Společně s ostatními se nad plátny a čtvrtkami scházeli jednou za dva týdny na tři hodiny. „Je to náplň mého života a zároveň i koníček. Malování je vysoce náročná technika a hodně záleží na talentu, který však je možné nahradit pílí. Nechci to dělat za každou cenu, ale teď třeba místo abych se koukal na fotbal v televizi, tak si maluji,“ říká a s fotoaparátem v ruce dodává: „Fotografie zachytí komplikované záležitosti, při malování je nutné co nejvíce zjednodušovat.“