Začátkem června ještě hrál. Ředitelství Činoherního klubu mu totiž umožnilo hrát do poslední chvíle. Kolegové byli připravení za něho zaskočit v případě, že by mu nebylo dobře. Několikrát se to i stalo. Bylo to s ním jako na houpačce. Nahoře. Dole. Ale když byl nahoře, byl to ten starý Jirka, kterého jsem poznala před třinácti lety, když jsem do Činoherního klubu nastoupila. Laskavý, usměvavý. Brzy jsme si začali tykat. Ani nevím jak a kdy. Pokaždé se rozzářil, když uviděl někoho, koho měl rád. A zářil vlastně pořád, protože nás měl rád všechny. Poslední dobou jsme s ním na zkouškách občas prožívali chvíle, kdy byl dole. Seděl v křesle před jevištěm, hlavu skloněnou a „nepřijímal“. „Zahajdovi není dobře,“ šeptali jsme si a chodili potichu kolem něho…

Měli jsme se rádi. Měl krásné, laskavé oči, a když na mě koukal, věděla jsem, že mě vidí. Nebyl „těkavý“, jako bývají někteří herci. Stál na zemi. Neměl herecké manýry. Nikdy jsem ho nezažila rozčíleného nebo hysterického. Byl pořád v pohodě. Když se mnou mluvil, nikam nepospíchal. On vlastně nikdy nikam nepospíchal. Z našeho Zahajdy vyzařoval klid a pohoda každý den. Když zkoušel, i když seděl u baru.

Rád mi vypravoval o rodičích, ale nejvíc o mamince. Jednou za ním přišla. „Jiříku, lítá mi v pokoji vlašťovka!“ „Ale maminko, je hluboká zima, vlašťovky odlétly…“ Maminka přikývla. „Aha. Tak to bude asi mol…“ Jindy si mu postěžovala. „Jiříku, já už blbnu. Představ si, že jdu přiložit, otevřu kamna a řeknu děkuju…“ Nebo mu řekla, Jiříku, ta tvoje učitelka, co jsi ji měl na češtinu… víš, ta s tím typicky českým jménem „Franková“… tak ta se už úplně zbláznila. My stojíme frontu v mlékárně a ona tam vlítne, zařve TICHO a zase vyběhne!“

Také mi vyprávěl, jak se seznámil s Janou Brejchovou. „Znali jsme se celý život, věděli jsme o sobě, a pak jsme se jednou sešli u někoho na Silvestra, o půlnoci jsme si všichni přáli a já šel od jednoho ke druhému a na konci řady stála Jana. „Tak tys na mě zbyla,“ povídám, objali jsme se, políbili a už jsme spolu zůstali… Před pár lety jsme zkoušeli poprvé s nasvícenou scénou. Režisér upozornil herce, aby vzadu na jevišti nechodili před nasvíceným oknem, protože jsou vidět jejich stíny. Všichni si na to dávali pozor, ale ke konci zkoušky tam přece jenom někdo proběhl a vzápětí se ozval Zahajdův hlas.

“Stín neplatí!“ Škoda, že se to nedá říct o tvém odchodu, Jiří.