Já vím, měla jsem před lety obrovskou výhodu, kterou dneska většina maminek nemá. Napovídala jsem v kolínském divadle, zkoušky začínaly v deset a děti jsem vodila do školky na osmou. Měla jsem potom ještě čas nakoupit, vrátit se s nákupem domů, uklidit a někdy i uvařit. Takže se mi to mluví…

Měli jsme spolu tehdy každodenní hry. S Filipem jsme si hráli na auta a na Šmouly, s Ritou jsme hrály hru Matka versus Dítě. Já byla Dítě. „Dítě, nezlob!“ Tak mě napomínala na každém kroku, když jsem třeba kopla do kamínku. „Maminko, já mám modrý hovínka!“ To byla zase moje oblíbená „zlobící“ věta. A moje pětiletá dcera se zlobila každý den stejně. „Modrý hovínka nejsou!“ A bum! Bouchla mě tam, kam její malá ručička dosáhla - dolů na záda. Pětkrát, desetkrát. Někdy jsem byla fakt ráda, že jsme konečně došly do školky… Byly to krásné cesty. Snažila jsem se, abych se s dětmi loučila s úsměvem, i když mi kolikrát do smíchu nebylo. Ale to byl můj problém, ne jejich.

Maminka, kterou jsem nedávno potkala, měla asi dost problémů. „Dělej! Slyšíš! Pojď! Já tě přerazím!“ S holčičkou, které byly asi čtyři roky, prudce škubla, holčička zakopla a upadla. Vytáhla ji za ruku, popadla ji za ramena a začala s ní klepat. „Ty debile! Podívej se na kolena! Jsi jako prase! A to byly čistý punčocháky! Počkej doma, to si vyřídíme! Pojď!“ Holčička ale stála a koukala na našeho Atíka, který kousek od ní čuchal ke stromu a nenápadně pokukoval po rozzlobené mamince, aby náhodou taky nějakou nechytl. „Pojď! Tak budeš poslouchat nebo ne?!“ Holčička dostala herdu, popoběhla pár kroků před maminku a pak už bez úhony obě došly ke školce… No, nebylo to radostné. Třeba to bylo výjimečné, napadlo mě, ale hned jsem to zavrhla. Kdepak výjimečné. Holčičku totiž řvaní maminky vůbec nerozhodilo. Jako by věděla, že venku, kde jsou lidi, neudělá maminka to, co by udělala doma. Ale třeba se mýlím. Když ty dvě zacházely do školky, holčička vzala maminku za ruku a ta se na ni usmála… Tak to snad nebude tak strašné, pomyslela jsem si, udělala jsem pár kroků, ale dál to nešlo. Vodítko se natáhlo, ale psí zlobidlo na konci se ani nehnulo. Náš Atík stál jako zabetonovaný v křoví a čuchal k něčemu, co jsem neviděla. Škubla jsem s ním. „Dělej!“ Ani se nehnul a dokonce do sebe začal něco soukat! „Ty prase… co to tam zase žereš?! Slyšíš! Fuj! Pusť to! Sakra, ty blbečku, pojď!“ Když sebou konečně hnul a s vyčítavým pohledem došel ke mně, řekla jsem si, kritizuješ maminku a přitom jsi stejná! Také po ránu v parku křičíš. Stejně jako ona. „Dělej! Slyšíš! Sakra, pojď! Já tě přerazím! Tak umíš poslouchat nebo ne?!“ A občas svému miláčkovi dokonce i řekneš, že je blbeček a debil… no jo… ale já takhle křičím na našeho hyperaktivního, tvrdohlavého a neposlušného jezevčíka…