A tak jsem si sedla ke třem ženám, které se znaly a vesele si povídaly. Nevadilo mi to, vyřizovala jsem si esemeskami různé resty a na půl ucha jsem je poslouchala. Mluvily o dětech. „A co dělá tvoje nejstarší?“ Žena vedle mě se trochu zarazila. „No… já nevím, jak bych ti to řekla… pracuje v hotelu!“ Kamarádku to překvapilo. „Na recepci?“ Třetí žena přikývla. „Janička byla vždycky dobrá na jazyky…“ Žena vedle mě nabrala dech a pak začala rychle mluvit, jako by to už chtěla mít za sebou. „Ne… na recepci ne. Ale dali jí domů internet, představte si! Když je potřeba, pustí počítačem majla… aby byly ve skladu různé mycí prostředky, toaletní papíry a tak…“ Třetí žena přikývla. „Takže má na starosti zásobování?“ Žena vedle mě zavrtěla hlavou. „To ne, ale dostala kostým, boty a šaty… přesně její míry! A báječně se k ní chovají! Je tam strašně spokojená! Klientela je z ciziny! Žádní křupani! Neměnila by!“ Přišel průvodčí, a když odešel, žena vedle mě ukázala ven. „Konečně prší. Aspoň bude na chalupě ve studni trochu vody. Když jsme tam byli s Oldou o víkendu, tak…“ Chtěla pokračovat, ale žena naproti mně vrátila debatu zpátky. „Co tedy Jana vlastně dělá?“ Bylo dlouho ticho. Už se nedalo nic dalšího říct. A tak jsme se to konečně všechny tři dozvěděly. „Uklízí.“

Vzpomněla jsem si na květen 1968, bylo mi osmnáct, přišla jsem v minisukni na vrátnici kolínského divadla a zeptala se, jestli nepotřebují nápovědu. Z vrátnice vyšla štíhlá blondýnka s cigaretou, pohledem mě prokádrovala a pak odpověděla. „Ne. Nepotřebujeme. Nápověda nám půjde do důchodu za dva roky. Ale já potřebuju uklízečku.“ To už mě vůně divadla chytla do svých „spárů“ a já věděla, že odsud neodejdu, dokud mě nezaměstnají, a tak jsem ani na vteřinu nezaváhala. „Tak budu uklízet.“ Rentgenový pohled blondýny zešpičatěl. „Vy?“ Přikývla jsem. Začala přestřelka. „A co jste dělala doteď?“ „Mzdovou účetní v Tesle.“ „Účetní?! A vy chcete uklízet?“ „Chci.“ „Ale musíte mi u toho vydržet aspoň rok.“ „Vydržím dva. Než půjde ta nápověda do důchodu.“ „Uklízí se od šesti do deseti.“ „To je prima. Budu mít celý den volno.“ „Nebudete! Večer musíte být v šatně.“ „Tak budu v šatně.“

A tak jsem začala od šesti do deseti uklízet, pak jsem měla volno a večer v půl sedmé jsem chodila na představení a byla jsem v šatně. Prožila jsem takhle dva krásné roky! Uklízením jsem byla tak nadšená, že jsem dokonce chtěla chodit v pracovních lacláčích přímo z domova, ale to mi rodiče rozmluvili… A pokud si vzpomínám, nikdy jsem se za to nestyděla… Ani tehdy, ani teď.