Určitě je to tím, že napovídám v Činoherním klubu a jsem zvyklá na „jiný kafe“. Zkoušíme jednu hru tři měsíce a dokážeme dvě hodiny debatovat o třech větách- jak by měly znít, jak by se měly říct, jak by na jejich obsah měli reagovat všichni, kdo jsou v tu chvíli na jevišti, jak to udělat, aby si divák uvědomil, co se mu sděluje a dokázal si tuto informaci spojit na konci hry s jinou větou, a tím si složit důležitou mozaiku, ze které pochopí, co chtěl dramatik říct- mám pravdu, že je to „jiný kafe“ než seriály? :-) Ten, kdo je zvyklý jíst v dobrých restauracích, také nejde na smažený sýr do bufetu před Hlavní nádraží, mezi bezdomovce, prostituty a drogové Ježíšky. A násilí v televizi? Fakt nepochopím, proč ho je najednou v televizi tolik. Mají nás snad programoví šéfové za úchyly anebo soudí podle toho, co se líbí jim?

A tak jsem opravdu nebyla daleko od pravdy, když jsem řekla, že jediné, co v televizi přežiju, jsou zprávy a tah Sportky…

Po nějaké době jsem se ale u televize zase začala cítit bezpečně. A víte proč? Za prvé jsem se vyhýbala seriálům a za druhé jsem si zamilovala pořady bez herců. Vážně! Stala se ze mě „bezhercovic fanynka“. Udělám cokoli, pozvu chůvu na své děti a hned potom vyměním manžela a v klidu si při hodině pravdy pročtu jeho poštu pro mě a uvolním se při tom. Při těchto pořadech mám jistotu, že nebudu mít husí kůži z hereckých dialogů a že mi nikoho nezabijí před očima. Poslední dobou ale musím spravedlivě přiznat, že seriály zvedají laťku- možná je to i proto, že se v nich poslední dobou objevilo několik herců z Činoherního klubu, a když se někdy na ně chvíli dívám, husí kůži z nich nemám. Co se týče násilí a krve, masáž diváků zůstala stejná. Dám příklad. Otevřela jsem televizi chvíli před půlnocí. Na jedničce právě někoho zastřelili a kopou do něho. Na Primě utíká matka s dítětem v náručí, v hrůze se otáčí, ječí a někdo ji dohání. Přepínám na Novu. Tam rve jedna holka druhé holce, která má přes oko černou pásku, hlavu do záchodové mísy. Zachrání mě druhý program. Noc s Andělem. Tady určitě nebudou nikoho vraždit, honit, děsit, nebude tu žádná krev ani zkřivené obličeje hrůzou! Anděl zpovídá pětičlennou kapelu, která má ve svém názvu čaj, kluci se smějí, Anděl se směje, bubeník se směje a přiznává se, že v jejich zkušebně má vysavač a dobrovolně tam luxuje, protože má rád pořádek…