Kdybychom byli všichni stejní, byla by to nuda. Vlastně si to ani nedovedu představit. Proboha, o čem bych psala? Moje knihy jsou plné vztahů, plné lásky, nenávisti, rozvodů, muži a ženy spolu bojují i se milují… Sice jsem napsala knihu Když muž miluje muže a chystám knihu Když žena miluje ženu, ale psát o muži a ženě, to je nevyčerpatelné téma!

Připravila jsem pro vás malou vzpomínku na to, jak jsou úplně jiní i malí muži a malé ženy…

Po dětské obrně mám slabší levé lýtko, chodidlo není také úplně v pořádku a o palci se určitě nedá říct, že by byl rovný! Zvykla jsem si na to, tak jako si všichni zvykneme na něco, o čem víme, že to s sebou potáhneme a nikdo nám od toho nepomůže. V takovém případě opravdu nezbývá nic jiného než si zvyknout a žít s naším břemenem tak, aby nás to „co nejméně bolelo“.

Když se mi narodil syn Filip, nosila jsem sice venku dlouhé sukně nebo kalhoty, ale doma moji nohu viděl. Viděl mě i v létě při koupání. Věděl, že ji mám nemocnou, věděl, že mám obrnu, věděl, že musím nosit boty na podpatku, věděl, že nemůžu chodit bosa, věděl, že musím být opatrná, abych si ji nezlomila, a tak dále a tak dále. Nicméně, když mu bylo deset let a já kolem něho jednou doma přešla v kalhotkách a v tričku, zůstal na tu moji nemocnou nohu překvapeně koukat.

„Jé, mami, ty máš jednu nohu slabší?!“

Skoro devět let po něm se nám narodila dcera Rita. I ona věděla to, co Filip. I ona moji nohu často viděla. Když jí byly čtyři roky, šli jsme všichni na pohádku do tehdy ještě fungujícího kina na Zálabí. Pohádka byla o krásné, ale zlé čarodějnici, která měla ve skleničce zázračnou vodičku. Když se napila, proměňovala se v havrana, a když se chtěla proměnit zpátky, vodička ji z havrana proměnila zase zpátky ve zlou čarodějnici.

Ke konci filmu, kdy už provedla tolik strašných věcí, že by v Česku určitě dostala minimálně tři roky s odkladem na deset let, se potřebovala proměnit z havrana do podoby čarodějnice. Napila se, začala se proměňovat, chtěla se napít ještě, ale lahvička jí vypadla a rozbila se! Milá čarodějnice se neproměnila úplně! Místo nohy jí zůstal na věky havraní pařát. A v tu chvíli se na celé kino ozval hlásek mé čtyřleté dcery:

„Moje maminka taky neměla vodičku na paleček!“

Se známou kolínskou spisovatelkou Irenou Fuchsovou se na našich stranách můžete setkat každou středu. Všechny předchozí Fuschoviny, které vyšly v Kolínském deníku, najdete na webových stránkách Ireny Fuchsové. Ty hledejte na doméně www.kdyz.cz.