Jaký jsi měla pocit, když jsi letos poprvé předstoupila před účastníky tanečních kurzů? Měla jsi trému? Těšila ses?
Měla jsem trému, ale zároveň jsem se těšila. Těšila jsem se na to, že budu začínat s novými lidmi, byla jsem zvědavá, jací asi budou, jaké budou dělat pokroky. Loni a předloni jsme měli maximálně 40 párů v tanečních a letos jich bylo přihlášených 75. Věděla jsem to dopředu a bála jsem se, zda je dokážu všechny zorganizovat. Šla jsem na hodinu s lehkou obavou, jestli to zvládnu, ale taky s pocitem, že tohle budou „pořádný taneční.“

Myslíš si, že se první hodina povedla?
Myslím, že ano. Byla jsem spokojená a příjemně překvapená, že jsem celý večer „utáhla,“ a přestože jsme neměli kapelu, byla to příjemná hodina. Účastníci letošních tanečních kurzů se zdají být šikovní už od první chvíle. Nešetřila jsem je, zkoušeli jsme hodně věcí na hudbu a oni to zvládali. Nebyly tam výrazně slabé páry. Říkala jsem jim, že jsou skvělí a že si zaslouží potlesk, takže si několikrát během večera nadšeně zatleskali. Přišli mi spokojení a mně bylo mezi nimi příjemně.

Měla jsi večer naplánovaný minutu po minutě?
Minutu po minutě ne, já to nemám ráda. Měla jsem představu, co bych chtěla s frekventanty během večera zvládnout. A podle toho, jak jim to šlo, jsem hodinu přizpůsobovala. Někdy se mi stane, že mluvím, mluvím a uteče mi něco, co jsem chtěla udělat. Třeba teď vím, že musím častěji ukazovat na asistentech, jak tance vypadají. V tom měli výhodu moji rodiče, kteří vyučovali jako taneční pár. Taťka si vzal mikrofon, mamku do druhé ruky a mluvil a ukazoval. Já když jsem sama, tak nemám možnost to předvádět, můžu opravdu jen vysvětlovat a říct: „Podívejte se na asistenty.“

Snažíš se vést hodiny stejně jako Tvůj otec, nebo vyučuješ po svém?
Jak se lidi mění, tak nejde dělat hodiny stejně. Každá generace to bere trošku jinak. Mám tendenci některé věci dělat tak, jak si myslím, že to těm mladým sedí. Ale na druhou stranu se držím taťkových základních zásad. Používám jeho metodu, že tanec je přirozená věc. A někdy se přistihnu, že dokonce používám jeho úsloví: nejhorší smrt je z vyděšení, noha pravá skrývá se pod rukou pravou…

Setkala ses někdy s tím, že by Tě lidé srovnávali s tátou?
Ano, ten první rok, protože taneční byly velmi krátce po tom, co zemřel. Přišlo za mnou pár známých a řekli: „Ty jsi nám toho taťku hrozně připomínala.“ Loni jsem se s tím nesetkala, nepamatuji si. A letos je to ještě příliš brzo. Třeba už ho lidem tolik nepřipomínám.

Máš pocit, že je rozdíl, když vede taneční muž a když žena?
Určitě. Všeobecně lidé jinak reagují na muže a jinak na ženu. Když je vedoucím muž, který má navíc zkušenosti, berou ho jako daleko větší autoritu. Jakmile rodiče řekli dítěti, že půjde do tanečních k panu Matiášovi, dítě sice vůbec netušilo, kdo to je, ale očekávalo autoritu. Mě nikdo moc nezná a když ke mně do těch tanečních přijdou, tak jsou zvědaví, co předvedu. A navíc lidé mají pocit, že ženu tolik poslouchat nemusejí. V pátek jsem byla příjemně překvapená, že když jsem v osm večer začala, byl sice hluk, ale během večera byl klid a pokoj.

V Kolíně jsou troje taneční. Cítila jsi někdy rivalitu mezi tanečními mistry?
Já jsem to nikdy jako rivalitu nepociťovala. Tím, že se s nimi znám z dob, kdy jsme všichni tancovali závodně v jednom kroužku, tak je vnímám jako přátele. Vycházíme spolu pořád dobře. Mám pocit, že si děti nepřebíráme a nekonkurujeme si. Já třeba končím taneční a nabádám rodiče, ať se přihlásí ke Kuprovým do tanečních pro dospělé. Byla jsem se tam párkrát podívat a atmosféra se mi tam zdá příjemná.

Zdá se ti, že dnes mladí lidé berou taneční jako přežitek?
Oni jdou do tanečních v době, kdy jim rodiče stále ještě říkají, co mají dělat. Jsou prostě přihlášeni do tanečních, tak jdou. A když už do těch tanečních přijdou, tak zjistí, že se to nějak vydržet dá. Pochopitelně se každý rok najde skupinka, kterou to nebaví, a přestože to rodiče zaplatili, tak na kurzy nedochodí. Rodiče to kolikrát ani nevědí, ale my poznáme, že počet účastníků je nižší. Na druhou stranu jsou frekventanti, kterým je líto, že kurzy končí. A nám je taky líto, že se s nimi neuvidíme.

A jak Ty vzpomínáš na své taneční? Chodila jsi tam vůbec?
Chodila, ke svým rodičům. Byla to velká legrace. Chodila jsem tam s kamarádkou, o které si všichni v tanečních mysleli, že ona je Matiášová. I když už jsem uměla tancovat, byla tam tak dobrá parta, že jsem si to užila.

Pak jsi začala dělat rodičům asistentku?
To nebylo hned. Dřív než u našich jsem dělala asistentku u Sváti Jaroše. Rodičům jsem asistovala až na vysoké škole.

Pomáhala jsi tátovi vybírat do tanečního klubu?
To jsme si s taťkou stoupli na jeviště a nenápadně jsme se domlouvali. Já jsem si z tanečních pamatovala jenom nohy, jestli šlapou do rytmu, ale on měl z jeviště větší přehled, tak jsem si stoupla k němu, okoukli jsme to a já jsem se pak s těmi lidmi osobně domlouvala.

Jak se pozná taneční talent? A lze vůbec v takovém množství lidí rozpoznat talentovaného tanečníka?
Když je někdo vyloženě talent, je to vidět na první pohled. Ale pokud je tam řada lidí na stejné úrovni, je nutné sledovat, kdo z nich jde do hudby pokaždé. A když už jsou několikátou hodinu v tanečních, tak je poznat na talentovaném tanečníkovi přirozený pohyb.

A jak pracuješ s talenty dál?
Jsou vybíráni do Tanečního klubu Bohuslava Matiáše při Domu dětí a mládeže v Kolíně. Dřív byl klub přísně výběrový, ale postupem času, jak lidé ztrácejí zájem o tanec, bereme na zkoušku i zájemce, kteří třeba neprošli tanečními kurzy. Mám pocit, že dnešní generace je pohybově méně talentovaná. Dřív děti běhali venku, lezli po stromech, hráli si s míčem. A dneska jsou u počítačů a nemají zájem o pohybovou aktivitu. Přemýšlím o tom, že bych začala pracovat s malými dětmi. Přestože jsem byla tak trochu proti dětskému tancování, tak dneska vím, že je to jako v jiných sportech. Je dobré začít dříve. Když do tanečních přijdou lidé, kteří jsou šikovní, tak se věnují nějakému sportu nebo hrají na hudební nástroj a na tanec jim nezbývá čas. A když nedělají nic, tak nejsou moc dobří ani na ten tanec. Z tohoto důvodu si myslím, že by se mělo začít s malými dětmi. Hledám způsob, jak s nimi pracovat, aby nepůsobily jako cvičené opičky, co tančí latinu.

Jak taneční klub funguje?
Tréninky jsou organizované na Zámecké. Pro absolventy tanečních kurzů a pro nové zájemce jsou dvakrát v týdnu, v létě se účastní spolu se staršími členy tanečního soustředění a začínají trénovat jako oni, tedy čtyřikrát v týdnu. Již v prvním roce po tanečních se mohou účastnit soutěží kategorie E. Dva roky za sebou se naši členové úspěšně účastnili mistrovství republiky v této kategorii, v loňském roce získali dokonce finálové umístění. Jeden trénink v týdnu pravidelně věnujeme nacvičování formace, tedy společnému vystoupení několika párů. Vystupujeme na plesech, účastníme se mistrovství republiky v plesových formacích a dalších soutěží. Připravili jsme jak standardní formaci na motivy šansonů Edith Piaf, tak latinsko – americkou formaci, formaci jivu a samby. Předtančení jsou prezentována i v tanečních kurzech spolu s ukázkami standardních a latinsko – amerických tanců od jednotlivých párů. Myslím si, že propojení tanečních a tanečního klubu je velmi úzké.

Je pro Tebe společenský tanec umění, nebo sport?
Před revolucí jsme byli zájmově umělecká činnost, jednalo se o umění a nikdo o tom zvlášť nepolemizoval. Na západě to více považovali za sport. Atributy sportu to opravdu má – tréninky, udržování kondice, stravování. Dodnes nedokážu přísně rozlišit je to sport, je to umění. Nemá smysl to přísně oddělovat, člověk se má radovat z toho, že tu tanec je. Ať lidé nepřemýšlejí o tom, jestli je to sport, nebo umění. Ať přemýšlejí o tom, jestli jim to přináší radost. Mám ráda aktivní lidi, kteří něco dělají. Bez ohledu na to, jestli je to sport, nebo umění. Fandím každému, kdo se chce pustit třeba do tancování, ať přijde, rádi ho uvítáme!

Zuzana Drahovzalová