Před deseti lety mě šéfredaktorka jistého týdeníku požádala, abych pro ni napsala román na pokračování. Aby byl z prostředí, které všichni známe. Napadly mě lázně nebo nemocnice, ale to nechtěla. Tak jsem přemýšlela dál a jednou ráno jsem si řekla, že si budu dávat pozor, s čím nebo s kým se setkávám nejvíc, a o tom budu psát. Šla jsem nakoupit do zálabské samoobsluhy, v trafice jsem koupila noviny, došla jsem do květinářství pro hlínu na přesazování, v obuvi jsem si koupila vložky do bot, a když jsem se vracela kolem cukrárny, koupila jsem panu Fuchsovi pár dortíků, protože je na sladký, a moje pravidlo číslo sedm zní: „Dej té bestii nažrat, ať je od ní pokoj.“ To jsem nevymyslela já, ale kdysi dávno byla v Anglii soutěž o nejlepší slogan, který vystihuje muže. Vyhrála šestnáctiletá (!) dívka s bestií… Táhla jsem plnou tašku, a najednou jsem to měla. Budu psát o prodavačkách!
Za měsíc jsem měla deset kapitol, a když jsem je chtěla odnést do redakce, dozvěděla jsem se, že šéfredaktorku odvolali a ta nová žádné romány na pokračování dávat nechce. A tak román, který jsem nazvala BABINEC, zůstal nedopsán. Uběhlo pár let, začala jsem vydávat knihy, BABINEC jsem dopsala a hotovou knihu jsem pojmenovala KDYŽ MÁ ŠÉF PĚT ŽEN. Vyšla na podzim v roce 2002. Loni mi jedna sestřička v lázních říkala, paní Fuchsová, já vám musím poděkovat za nejkrásnější chvíle v mém životě. Vždycky, když žehlím, sedne si můj muž ke mně a předčítá mi z knihy KDYŽ MÁ ŠÉF PĚT ŽEN…

Prodavačky a prodavače prostě potkáváme všichni. Denně a ne jednou. Vlezeme do obchodu, vybereme si zboží, zaplatíme a odejdeme. Většinou si ani neuvědomíme, kdo nás obsluhoval, pokud to není krásná a usměvavá slečna, že, pánové? Prodavači nám splývají, ve velkých obchodech se navíc rychle mění, prodavači ani zákazníci nemají čas na to, aby si na sebe zvykli. Obchodů je spousta, každou chvíli se nějaký ruší (například obchod s kabelkami v Kouřimské ulici - zůstal nám vůbec v Kolíně nějaký klasický obchod s kabelkami?), mění se prodávané zboží v obchodech, prodavačky i zákazníci. Dřív to bylo jiné. Například KUCHYŇKA v Husově ulici. Tam byly prodavačky i zboží stejné, víc jak dvacet let! No jo, já vím, to bylo v minulém století…

Protože mi dnešní anonymita v obchodech vadí, když to jde, povídám si. Starší prodavačky znám, s mladými se seznámím, spoustu věcí se dozvím, a hlavně vím, že příště nepřijdu k „cizím“. Je pravda, že jsem v Kolíně známá a dost často se stane, že mi prodavačky na rozloučenou řeknou, že mě rády čtou, ale vím, že nejsem jediná, kdo si v obchodech povídá. A je to dobře, protože pak se nám lépe nakupuje a těm „za pultem“ se lépe prodává…
No, vidíte, a to jsem chtěla psát o něčem úplně jiném! Víte, proč jsem tuhle FUCHSOVINU začala psát? Kvůli sloganu, který visí v jedné kolínské drogérii: KRÁSNĚ NAKOUPÍTE, BEZ STAROSTÍ VYMĚNÍTE! Když jsem si ho poprvé přečetla, říkala jsem si, to přece nemá logiku! Když krásně nakoupím, proč bych to šla vyměňovat? Co je to za blábol? Jako kdyby napsali: KRÁSNĚ SE VDÁTE, BEZ STAROSTI ROZVEDETE! Kdyby tam dali: BLBĚ NAKOUPÍTE, BEZ STAROSTÍ VYMĚNÍTE, pak by to mělo smysl! O tom musím napsat, řekla jsem si. A jak vidíte, i když to chvíli trvalo, podařilo se mi to! : - )

Předchozí Fuchsoviny najdete na našem webovém zpravodajství www.kolinsky.denik.cz nebo na stránkách Ireny Fuchsové www.kdyz.cz