„Dnešní večer bude jedna velká improvizace,“ slíbil v úvodu a své slovo dodržel. První polovina koncertu se tak nesla ještě v do jisté míry připravené improvizaci, když na začátku klavírista zahrál lidovku Já jsem z Kutné Hory ve stylu rokoka, klasicismu, romantismu, impresionismu, konce 20. století a pop – music, předvedl dvě hudební imprese na téma večerní město a zima, poté následovaly improvizace na hudební anagramy, když třeba název města Baghdad znamenal jednotlivé stupnice ke startu improvizace. Ta se dotkla i části cyklu Leoše Janáčka Po zarostlém chodníčku a Fragmentu Carmina Burana nebo dvou známých evergreenů. Ještě pestřejší pak byla druhá polovina večera, kdy Jiří Pazour vyzval přítomné posluchače, aby mu na lístečky napsali skladby, písničky či pocity, které by rádi slyšeli od něj zimprovizované. Jinak než kmochovým Kolíne, Kolíne snad ani druhá polovina začít nemohla, pak došlo na propletení lidové písničky o kalině se sukovou serenádou, hudební vyjádření plačícího klauna nebo Fibichův Poem. Malá Jolanka v publiku si přála Macha a Šebestovou, jiný pán Turecký pochod od W.A. Mozarta, došlo i na prolnutí dvou árií Bedřicha Smetany z Prodané nevěsty, vrcholem pak bylo splnění přání na blues Jaroslava Ježka, když jich pak Jiří Pazour dokázat vzájemně propojit hned několik. „Byli jste výborné publikum, děkuji za inspirativní témata, bylo z čeho vybírat,“ loučil se muzikant, který po závěrečné improvizaci na evropskou hymnu neboli Ódě na radost přidal ještě jednu lidovku. „Bylo to úžasné, fascinovalo mě, kolik skladeb pan Pazour za ten večer složil,“ chválila jedna z odcházejících posluchaček, kterých se tradičně sešlo jen pár desítek. Především pro žáky hry na klavír a kompozice základní umělecké školy by to byl hodně poučný večer.

Zdeněk Holeček