Svorně tvrdily, že se snaží alespoň částečně zachovat lidové tradice a zároveň ukázat, že podobná aktivita není vlastní jen vyšším věkovým kategoriím.

„K oslavě Velikonoc patří mnoho obyčejů, kterými dříve lidé zdůrazňovali tajemnou magičnost celého období. Některé známe již pouze z literatury, ale mnoho se jich dochovalo do současnosti. Nejznámějším symbolem Velikonoc a zároveň jara je darování vajec. Zvyk pochází nejspíše již ze starého Egypta, nejstarší nalezená kraslice je stará přibližně 2300 let. Nejdříve se rozdávala vejce plná, zdobení vyfouknutých přišlo až později. Co kraj to jiný název, někde byly označovány za vejdumky, jinde jim říkali pouchy… Je ale zajímavé, že nikde na světě se výroba kraslic nerozšířila tak jako v Čechách a na Moravě, u nás měl vlastně i každý kraj své specifické druhy a techniky zdobení. Já třeba nejraději používám techniku zvanou voskový reliéf,“ vysvětluje autorka mnoha desítek vystavených kraslic Vlasta Doležalová.

Na bíle prostřeném stole ohřívá jednoduchým kahanem barevný vosk, v tekutém stavu se pomocí špendlíkové hlavičky nebo trubičkových per nanáší na předem obarvená vejce. Proces jednoduchý pouze zdánlivě…

„Místo různě přibarveného vosku používám rozpuštěné voskovky, po zaschnutí vytváří zajímavé reliéfy a dají se i barevně kombinovat,“ dodává autorka kraslic.

Stará kuchyňská kredenc je zarovnána mnoha věnečky. Příjemně strohými a bez zbytečných dekorací, které byse svátky jara nesouvisely. Materiály jsou hlavně přírodní, jen občas a patrně pro zdůraznění kontrastu s hrubými strukturami nejvíce používaných materiálů se objeví stuha nebo drobný textilní kvítek.

„Věnečky dříve bývaly o Velikonocích součástí výzdoby místnosti a hlavně stolu. Jsou nedílnou součástí symboliky, představují čistotu i nevinnost. Snažím se používat co neméně odlišných materiálů, nejvděčnější jsou obyčejné větve zbylé po stříhání stromů. Když z nich uděláte korpus věnce, je jednak pevný a hlavně velmi dekorativní,“ říká tvůrkyně velikonočních věnečků Šárka Pačesová.

Pavel Pávek