S výjimkou rozmezí mezi roky 2004 a 2006, tedy mezi alby Jedenáct hodin do útoku a Cesty do nebe, vydává Komunální odpad pravidelně jednu desku ročně. Od té úplně první (nepočítaje kazetové nahrávky) nazvané Propast, učinil ohromný hudební i textařský skok dopředu.

Závažná témata v kvalitním obalu

U nejnovější desky, pojmenované pouze letopočtem vyjádřeným římskými číslicemi, zaujme na první pohled už její obal. Vzhledem k tomu, že se muzikanti Komunálního odpadu hudbou stále neživí, je nutné je pořád z tohoto pohledu považovat za amatérskou kapelu. Deska MMVIII je uložena v papírovém obalu, v němž se skrývá další papírový rozkládací booklet a v něm sešitek s texty a fotografiemi, vše vyvedeno v graficky velice dobře řešené decentní hnědé barvě. Obal, za který by se nemusela stydět jakákoliv kapela z první ligy.
Fanoušek na desce najde třináct skladeb, pod dvanácti je coby autor hudby podepsána celá kapela, třináctou Ze slávy zůstal prach jim věnoval Martin Volák. Všechny texty pak napsal zpěvák Luboš Suchánek. Už na předešlé desce byl znát textařský posun k vážným tématům, i tam se však ještě našla blbinka v podobě zrockované polky Kos, tady už však sranda zcela chybí. Co víc, textař Suchánek se nebojí i takových témat jako je pedofilie (Holčička), lehce erotické zpovědi odsouzence na smrt toužícího po sexu s jeptiškou (Zelená míle), patetické připomínky amuletu s fotkou dětí (Pilot) či nadměrných nároků kladených na dítě, jež je doženou až k sebevraždě (Bílej květ) nebo drog (Stopy upocených těl).

Melodický rock nadále převažuje

Hudebně jde u Komunálního odpadu pořád o melodický rock s přesahem tu více do jeho rychlejší či tvrdší odnože (Nechci) jindy doplněný piánem (Holčička) a hradbou syntetizátorů (Pilot), či o baladu ( úvod Bílého květu i Tuláka a krále). Pěvecky Suchánek exceluje ve skladbě Pocit, kterou však trochu snižuje „absolutní“ rým arénou – arénou, v úvodní skladbě alba Stopy upocených těl mi trochu vadí důraz na přízvuky. Fanoušci klasického tancovačkového rocku si přijdou na své ve skladbě Maják, s chytlavým refrénem, který si naživo zcela jistě zpívá celý sál pod taktovkou Luboše Suchánka, tak, jak je všichni znají a mají rádi – s obrovským dřevěným křížem v rukách a oblečeného v sutaně. I v této na první pohled halekačce se však mihne vážné téma sebevraždy. Správné napětí má i závěrečný Volákův dárek, jehož text si říká o píseň ukončující koncert.

Kvalitu si stále drží

Po velice zdařilém předchozím albu Cesty do nebe parta muzikantů z Chlumce nad Cidlinou laťku kvality další deskou MMVIII v žádném případě neshodila.

Zdeněk Hejduk