A také Duškův nejstarší kamarád, známý kolínský sportovec a trenér cyklistů Michal Čepička.

„Malý Jarda jednou přišel, představil se mému otcovi a požádal jej, jestli by mohl se mnou kamarádit,“ vysvětlil ve filmu Michal Čepička, jak se coby sousedé na chatě u Sázavy seznámili. Od té doby je pojí letité přátelství a spousta historek.

„Jednou jsme hráli na zaháněnou oštěpem s přivázaným rezavým nožem tak dlouho, až padla tma. Posledním hodem jsem jej nožem přibil k zemi, on strašně řval, ale když jsme zjistili, že mu vůbec neteče krev, ukázalo se, že jsem strefil holínku do mezery mezi jeho palcem a dalším prstem,“ smál se Jaroslav Dušek na besedě po projekci jedné z mnoha historek.

Vyprodaný malý sál kina nejdříve zhlédl pětasedmdesátiminutový snímek, v němž hlavní protagonista rozmlouvá s kameny, staví ekologický hliněný dům, běhá po žhavých uhlících či podniká výpravy za delfíny do Chorvatska nebo do nedostupných částí pražského hradu, ale i hraje představení Čtyři dohody nebo Racka s neslyšícími.

„Já jsem vůbec netušil, že ten film bude o mně, myslel jsem, že Viliam chce vždycky jenom nějaké vyjádření k něčemu, o čemž budou mluvit i jiní,“ mínil Dušek. To potvrdil i Čepička: „Jarda na mě na Sázavě zavolal, ať jdu natáčet, a já si myslel, že si nějaký amatér koupil kameru a chce ji vyzkoušet, tak jsem mu tam toho napovídal hrozně moc, obzvlášť když občas tu kameru držel tak, že to vypadalo, že ani nenatáčí.“

Viliam Poltikovič natočil za rok a půl více jak čtyřicet hodin materiálu. „Mám rád všechna roční období, každé má svoji vnitřní sílu, třeba v Ugandě je pořád stejně, my máme tu ohromnou možnost zažívat různé podoby. Ale my jsme se dnes svým životem vymanili z toho přirozeného běhu a rytmu přírody,“ odpověděl Jaroslav Dušek na jednu z otázek z publika směřující k natáčení v hezkém počasí.

„Myslel jsem si, že jej postavíme tak za týden, kdybych věděl, jak dlouho to bude ve skutečnosti trvat, tak bych do toho nešel. S povolením nebyl problém, protože úředníka uklidnilo, že dům nemá žádné sítě, ani elektřinu nebo vodu,“ vysvětlil Dušek okolnosti stavby domu z pytlů plněných přírodním materiálem, v němž nyní žije jedna ze stavitelek Renata.

Plachý Poltikovič se ke slovu nedostal téměř vůbec, Čepička občas, celá beseda ležela na sečtělém Jaroslavu Duškovi, který má dar posluchače přesvědčit o čemkoliv. Díky jeho zajímavé upovídanosti trvalo setkání s diváky déle než samotné promítání a skončilo o jedenácté večerní, pak se ještě podepisovala zájemcům DVD se zakoupeným filmem.

Zdeněk Hejduk