Jsme oba dojížděči za prací do Prahy. Já z Kolína a Michal z Klánovic. Navzájem si sdělujeme karamboly na železnici a kolegy bavíme tím, že popisujeme své erotické hrátky na trase Praha – Klánovice. „Já to mám nejradši v panťáku, potřebuju zastávky, vono to vždycky drcne, viď, Ireno? V rychlíku by to nebylo vono a navíc by mi v Klánovicích nezastavil…“

Jednou přistoupil v Klánovicích, sedl si ke mně a začali jsme si povídat. Všichni kolem se bavili. Za Libní vstoupil do vagonu pan průvodčí a jménem Českých drah nám popřál příjemný den. Michal povstal a zahlaholil svým nádherným hlasem. „Pane průvodčí, jmenuji se s okamžitou platností zástupcem cestujících a jejich jménem přeju i vám příjemný den.“ Z vlaku jsme vystupovali všichni rozesmátí…

Minulou sobotu jsem jela panťákem na odpolední zkoušku. Za Klánovicemi, v Běchovicích, jsme zůstali stát a přibrali jsme k patnácti minutám zpoždění dalších deset. Napadlo mě zavolat Michalovi, jestli není ve stejném vlaku, měli jsme totiž zkoušet spolu. „Ne, Ireno, nejsem s tebou ve vlaku, jsem v autě s panem režisérem Sokolem, vjíždíme do Běchovic, čekej před nádražím, nabereme tě.“ Hodila jsem do kabelky brýle a mobil, zvedla jsem se a v tu chvíli se vlak rozjel. Znovu jsem mu zavolala, ale než jsem mu to stačila říct, Michal to s jistotou dojížděče řekl za mě. „Zrovna se rozjel, co?

Jednou mi zavolal o půlnoci. Polekala jsem se, co se děje a z jeho prvních slov jsem nebyla moudrá. „Ireno, vím všechno! Dokud udržíte v ruce text!“ Když pokračoval, došlo mi to. Četl totiž z jedné mé Fuchsoviny. „Leželo to tady ve vlaku, tak jsem to vzal a koukám, Irena!“

Při večerních zkouškách hlídá, abych stihla vlak co nejdřív. „Kdy ti to jede, Ireno?“ Když mu to řeknu, obejde herce. „Kluci, že ji už nepotřebujeme, že může jít?“ A já jdu…

Myslím, že můžu říct, že se máme rádi. Možná proto, že jsme do Činoheráku přišli ve stejnou dobu, v roce 1994. Možná proto, že je jenom o něco starší a máme hodně společných divadelních známých. Možná proto, že mám ráda jeho humor. Jednou za mnou přišel a podíval se na mě zepředu i zezadu. „Můžu si sáhnout?“ Vzdychla jsem si. „Je to nutné?“ Od toho dne si na mě občas decentně sáhne a hned se s vážnou tváří napomene. „Míšo, je to nutné?“
Nedávno šel v televizi film, kde Michal daboval hlavní postavu. Dcera mi hned po skončení zavolala. „Mami, ten má tak krásný hlas… já ho fakt miluju! Řekni mu, že miluju jeho hlas! To nemá chybu! To je nejkrásnější hlas, jaký jsem kdy slyšela!“ Druhý den jsem to Michalovi ráda vyřídila a on smutně pokýval hlavou.

„Hele… to je sice hezký… ale vona mi nedá, viď? Vona má kluka, co?“ Přikývla jsem. Michal to vzal statečně. „Tak víš co? Řekni, že jí vzkazuju, aby mi tě dala k Vánocům!“

Druhý den po tom, co jsem napsala tuhle Fuchsovinu, vyšlo v novinách, že Michal Pavlata získal Cenu Divadelních novin za herecký výkon sezony, za roli zlodějíčka Teache ve hře Davida Mameta Americký bizon, kterou uvádí Činoherní klub. Potkali jsme se ten den odpoledne v divadle a já mu gratulovala. „Děkuju ti, Ireno, protože o tobě vím, že to myslíš upřímně,“ hlaholil. „Tys mi to říkala! Tys mi to říkala při generálkách! To je na Thálii! Ty jsi vědma!“ Když jse se ho zeptala, jak mu bylo, když se dozvěděl, odpověděl typicky pavlatovsky. „Měl jsem radost. Ale tajil jsem to sám před sebou.“