Není běžné, že spisovatelé dnes knihy vydávají vlastním nákladem, ale František Dostál to učinil.

„Proč? To je těžké, ale jeden důvod bych asi měl. Po každém člověku by na světě mělo něco zůstat. A tak jsem si vydal knihu. Dost lidí, co si jí přečetli, říká, že bych v ní měl pokračovat. Tak začínám šetřit a doufám, že brzy vyjde druhý díl,“ podotýká.

František Dostál je sice Vltavou křtěný Pražák, ale jeho kořeny jsou v Hradeníně na Kolínsku. Pocházel odtud otec, maminka pro změnu z jihočeských Vodňan.

„Já v Hradeníně žil jako kluk. Při bombardování Prahy zasáhla bomba i školu, kterou jsem navštěvoval, a tak mně rodiče raději poslali k dědovi. V Hradeníně žil po smrti babičky sám v malé chaloupce z vepřovic. Chaloupka je možná přehnaný výraz, dvě místnosti, kuchyň a sednice. V té byl celou válku i po ní na stěně obraz prezidenta Masaryka. Děda za oknem pěstoval sazeničky tabáku, na to byly veliké tresty, aby měl na neděli, když šel do hospody U Chaloupků do sváteční fajfky. Pamatuji si, že měl neustále na hlavě placatou čepici. Vlastně nikdy jí nesundával, jen když ze staré dvoulampovky zazněla státní hymna. Smekl čepici a až do konce stál v pozoru. Bylo to takové jeho neokázalé vnitřní vlastenectví, něco s čím se dnes již nesetkává,“ vzpomíná.

Nikdy nefotil profesionálně

František Dostál se nikdy nevěnoval fotografii profesionálně. Všemožné nabídky sice přicházely ale on, jak sám říká, netoužil po fotografování uslintaných strejců, vášnivě se líbajících na letišti.

Jeho fotografie prošly celý svět, vystavoval na prakticky každé přehlídce a spisovatel Ondřej Neff řekl, že by rád poznal člověka, který nikdy neviděl alespoň jednu Dostálovu fotografii.

Jeho snímky nepopisují, předávají poznání a názor. Nejsou vtíravě, ale nedá se na ně zapomenout. Fotograf je zastáncem klasické fotografie na kinofilm, zvětšuje na opravdový papír, nemá rád jeho plastové náhražky.

„Stejní jsou sběratelé. Obrázek na plastu, třeba od sebeznámějšího autora, nemá na aukci ani u nás, ani v cizině, prakticky šanci. Pravého sběratele vlastně nezajímá,“ tvrdí.

Tiše pozoruje a glosuje

Dostál chodí světem, tiše pozoruje a glosuje. Nejraději obrazem, občas i slovem. Z obojího vyzařuje pokora a shovívavý pohled na dění současné i minulé. „Po přečtení Fotořečiště se třeba pár potrefených urazí a budou na mě naštvaní. Ale proč na mě? Spíš by se měli naštvat na sebe. Nekomentuji, nepřidávám si, pouze popisuji. Ale jsou tací, kteří se jen neradi dívají do zrcadla, třeba mají proč,“ uzavírá.