Mám kamarádku Lenku, o generaci starší, a čím jsem starší, tím víc si s ní mám o čem povídat, věřili byste tomu? Potkaly jsme se před třiceti lety v nemocnici, měly jsme postele vedle sebe a přes den, i dlouho do noci, jsme si povídaly. Když nás pustili domů, oběma se nám stýskalo. Sešly jsme se jednou, dvakrát, třikrát, a nakonec se už skoro třicet let scházíme pravidelně, minimálně jednou do měsíce. Potřebujeme se. A je nám spolu dobře.

Lenka krátce po našem seznámení ovdověla. Její manžel byl laskavý, milý a krásný chlap, který ji zbožňoval. Chápala jsem její smutek, i to, že tuhle velikou a nečekanou ztrátu, potřebovala něčím zalepit a stala se, ze dne na den, hlavou rodiny. Respektovanou královnou rodu.

Její dvě děti, syn a dcera, se brzy po smrti otce rozvedli a založili nové rodiny. Totéž udělali i jejich bývalí partneři. Moje děti a tvoje děti bijí naše děti. Přesně takhle to dopadlo i u Lenky, která prožívala problémy a radosti všech rodin, původních i těch nových, naplno, každý den. Řešila situace, o kterých její dětí a jejich noví partneři, ani bývalá snacha a bývalý zeť, neměli ani ponětí. Hledala, často i s mojí pomocí, diplomatickou cestu, jak dosáhnout toho nejlepšího pro svoji velkou rodinu a hlavně pro vnoučata.

Když dárky, tak všem stejné, když šla na maturitní ples prvnímu vnoučeti, musela jít na maturitní plesy všech ostatních, a k tomu taneční, promoce, svatby. Složitě řešila, jak pozvat na rodinnou akci bývalou snachu, jak říct synovi, aby vedl svoji dceru z prvního manželství ke svatebnímu obřadu, jak naznačit jeho druhé manželce, že není dobré, když bude sedět v čele stolu na svatební hostině jeho syna z prvního manželství, a spoustu jiných „maličkostí“, do toho se společně konaly návštěvy hřbitova, společné oslavy narozenin, svátků, výročí svateb, křty, promoce, taneční.

Tohle všechno prožívala její velká rodina společně a vlastně celé dlouhé roky nikdo netušil a netuší, že za rodinnou idylkou je pečlivá, složitá a někdy doslova diplomatická práce Lenky, královny rodu.

Už dávno jsem si zvykla, že při našich setkáních mluví hlavně Lenka. Nevadí mi to. „Jednou napíšu o tvé rodině ságu,“ řekla jsem jí mnohokrát, ale nikdy to neudělám. Vím o její rozvětvené rodině všechno, a když říkám všechno, tak je to pravda. O dětech, o vnucích, pravnucích, zetích, snachách. Vím o všech všechno.

Někdy jsem Lence tu jejich rodinnou pospolitost trošku záviděla. My se nescházíme, také nás není tolik, společně nic neslavíme, nicméně o sobě víme. S bráškou se moc nevidím, ale kdybych cokoli potřebovala, vím, že mi pomůže. I já bych mu pomohla. A on to ví, i když jsme si to nikdy neřekli. Proč bychom si to říkali? To je přece samozřejmé.

Loni před Vánoci jsem přišla k Lence a zhrozila jsem se. Byla bledá, uplakaná. Objala jsem ji a ona mi řekla něco, co mě šokovalo. Její syn a její dcera spolu nemluví.

„Nechápu to, Irenko. Jaruška prý Petrovi řekla, že si myslí, když je o pět let starší, že ho musí poslouchat. A že jí to už nebaví. A Petr se urazil.“ Utěšovala jsem ji, že to je jenom na chvilku, že spolu začnou mluvit o Vánocích, ale když svátky přišly, rodiny se poprvé nesešly. Ani o Velikonocích nepřišli vnuci zmrskat sestřenky, protože ty byly ve znepřátelených rodinách. Válka Lenčiných dětí se táhla a já na ně na oba měla čím dál větší vztek. Copak nevidí, JAK se jejich maminka trápí?!

Když jsem byla u Lenky naposledy, nic nového jsem se nedozvěděla. Jaruška pořád nemluví s Petrem a Petr pořád nemluví s Jaruškou. „Na každý Kmochův Kolín jsme se šli dívat společně na průvod. A pak šli všichni ke mně. Napekla jsem, navařila,“ zavzpomínala smutně Lenka, pohublá a pobledlá. „Letos poprvé nepřijdou… Irenko, připravila jsem ti balíček cukroví, vem si ho, ke kafíčku.“ Když jsme se za chvíli loučily, podívala se na mě s nadějí.

„Třeba se usmíří, až umřu, co myslíš?“

Blbí jsou na to dost, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem sebejistě prohlásila, že spolu určitě začnou mluvit v srpnu, o kolínském posvícení…