Martine, několikrát za sebou jsme vás viděli při utkáních B týmu jen na střídačce v civilu. Můžete vysvětlit fanouškům proč?
Stalo se mi zranění. Myslel jsem si, že bude banální, klasický meniskus, který trvá deset dní a člověk se může vrátit na led. Po operačním zákroku se zjistilo, že tam je ještě další vaz, který je poškozený. Po týdenním ležení v nemocnici jsem si uvědomil, že bych hokeji už nemohl dávat sto procent a že zdraví je přednější, takže z toho důvodu jsem se rozhodl přestat s hraním.

Ale od B týmu neodcházíte…
Ano, nekončím. Byl jsem rád, že jsem stál u zrodu B týmu. Je super, že se v klubu tímto směrem něco rozjíždí. Ten nápad se mi líbil, tak jsem do toho šel jako hráč. A když teď nemůžu být u toho jako hráč, s hlavním trenérem Smitkou jsme se dohodli, že budu pomáhat jako asistent. S partou kluků, se kterou jsme to rozjížděli, bych chtěl zůstat dál.

Viděla jsem vás na střídačce v roli mentora a řekla bych, že máte talent. Kluci úplně hltají každé vaše slovo. Jak vás to baví?
Jedna věc je mít nějaké trenérské zkušenosti, které člověk sbírá za pochodu. Druhá věc je ta, že je kluky potřeba stále motivovat. Samozřejmě ne ty starší, kteří toho už mají hodně odehráno, ale ty mladší určitě ano. Práce trenéra je vrtkavá, protože je nevděčná. Ale je to práce, která obnáší neustále přemýšlení o hokeji. O tom, jak hráče motivovat, aby podávali ještě lepší výkony.

Nepřemýšlel jste, že byste zkusil trénovat i u mladších hráčů, u mládežnických týmů?
U těch mladších kluků je to těžší v tom, že je člověk jako trenér vychovává jinak. U toho béčka u chlapů to jsou de facto hotoví hokejisté, kteří umí bruslit, mají svoje návyky. Trenér spíš piluje taktiku, motivuje a podle toho to šlape. U těch mladších, když je člověk naučí něco špatně, tak s tím děti válčí třeba další čtyři roky. Blbě se to předělává.

Takže nechcete jít tímto směrem?
Nikdy neříkej nikdy. Bavilo by mě to, ale moje práce je taková, že na to nemám čas a kdo mě zná, ví, že nedělám věci napůl. Mohl bych to dělat jen za předpokladu, že bych byl já spokojený a klub byl spokojený. Jako trenér o tom musím přemýšlet nejen, když jdu na trénink, ale taky doma, sledovat trendy, vymýšlet tréninky, aby to kluky bavilo, aby se nestalo, že bych to sám sobě nebo hráčům otrávil tím, že nemůžu přijít na trénink, nebo že nejsem připravený. Takže z toho důvodu teď neříkám ne, ale neříkám ani ano.

Na led jste v srpnu naskočil po osmi letech. Jak jste se cítil?
Cítil jsem se špatně. Osm let je dlouhá doba, aby se člověk dostal do formy a psychické pohody. Tělo je unavené. Po dvou zápasech jsem zvažoval, jestli vůbec pokračovat dál. Byl jsem vděčný, že jsem mohl stát u zrodu béčka, ale byli jsme dohodnutí s trenérem Smitkou, že když by to hodně nešlo, ukončil bych to. Nakonec přišlo zranění. Ale celá myšlenka B týmu je jinde. Není to o Rejtharovi, není to o starých hráčích. My jen pomáháme. Je to o mladých hráčích, kteří mají šanci neutíkat z klubu jinam. Teď je to v plenkách, ale za rok to bude lepší. Řekl bych k tomu ještě jednu věc. Mladší hráči napříč celým klubem by si měli uvědomit, že je to o tom hrát s pokorou hokej, je jedno jestli hraju krajský přebor nebo extraligu. Musí cítit čest, že mohou hrát za klub a reprezentovat Kolín, mít kozla na hrudi. Pokud tomu nedají sto procent, ať se hraje nižší nebo vyšší soutěž, není z toho nic.

Máte v klubu malého syna. Potatí se jednou a bude to velký malý Martin Rejthar?
Hokej má určitě rád. Vidím na něm, že chce hrát. Ale do ničeho ho nenutím. Když mi řekne v patnácti, že ho to nebaví, tak to budu respektovat. Ani ho nedrezíruju. Hokej má především bavit. Nemám v něm žádné ambice. Nechávám to na trenérech. V Kolíně jsou všichni kvalitní, takže vím, že je v dobrých rukách.

Povahově je úplně jiný než já, takže je to na něm, jakou si zvolí cestu. Já mu můžu jen pomoc, poradit, když bude chtít. Jedno si ale musí uvědomit všichni, hokej je především dřina. Dřina, která může být ohodnocena nějakou třešinkou na dortu, že vyhraju zápas, nebo si můžu zahrát velký hokej, ale to je strašně dlouhá cesta. Začíná to u dřiny a pokory.

Martin Rejthar, 47 let
Bydliště: Cerhenice
Povolání: VSK Kolín
Sportovní úspěchy: postup do extra ligy Karlovy Vary,
čtyřikrát vicemistr Dánské ligy
Oblíbený film: Bondovky
Oblíbená hudba: U2
Oblíbené jídlo: Pizza
Oblíbené pití: Coca – cola
Motto: Slovo nejde neexistuje

Tereza Hölzlová