V lokále se hýbe pouze kouř. To, co se děje na obrazovce, snad ale není ani hokej, ale prachobyčejný masakr. Prohráváme. Přitom nebylo fanouška, který by českému hokejovému týmu nevěřil. Výsledek? Prohra 2:5.

Vypadalo to tak nadějně. Fanoušek Jirka z Kolína týmu dokonce věřil tak, že vyhrajeme 4:3. Vedle něj sedící Míla tipovala výsledek 3:1 pro nás.

Jiné to nebylo ani v baru v Masarykově ulici. Tam však byli fanoušci opatrnější a odhadovali remízu. Prodloužení a nájezdy potom podle jejich názoru ale měly být jednoznačně naše. Řekl to třeba Kolíňák Ivan, který je fotbalista. „Myslím si, že tam bude padat hodně gólů, to nebude jen tak. Ale vidím to 4:4, potom budou nájezdy. A ty bychom mohli vyhrát," řekl.

Vedle něj sedící Jiří tipoval remízu 3:3, v prodloužení měli podle něj kralovat jednoznačně Češi. „Určitě v prodloužení vyhrajeme," fandil.

Temná atmosféra nejprve byla také u Andrejky a Jindřicha, kteří hostili domácí party pro své kamarády, aby mohli sledovat hokej. Je to pro ně tradice. „Sejdeme se pokaždé, když hraje nároďák," řekla nám parta mladých lidí. „Dokonce jsme se i domluvili se sousedy a dopředu se jim omluvili, kdybychom fandili trochu hlučněji. Ale řekli, že nás chápou, že budou fandit taky," řekla s úsměvem Andrea.

Víra ale byla. „S těmi dresy musíme vyhrát," ozvalo se z chumlu fanoušků na soukromém fandění před velkou televizí, když naši hokejisté nastoupili s parádními dresy.

Tváře fanoušků však ovládl děs, když padl první gól Američanů. „Viděli jste to? To byl jasný odraz o beton," okomentoval zpomalený záběr Ondra, jeden z fanoušků.

Jakmile zaskórovali čeští hokejisté, nálada se trochu zlepšila. Ale pak to šlo už jenom z kopce.

Gól navíc situaci nezachránil. Češi to v zápasu s USA prostě schytali. Nagano se neopakovalo, ač si to mnoho fanoušků skutečně přálo.

Fandy rozpálil československý boj

A jak se fandilo předchozímu zápasu se Slovenskem? Dobřichovští nezklamali. Spousta se jich setkala, aby mohla sledovat hokejové utkání, konkrétně československou řežbu.

Počáteční utkání byla ze strany fanoušků chladná, to se však s přibývajícími zápasy zkrátka mění.

Jakmile se týmu daří, je to skvělé, jakmile je něco špatně, házíme okamžitě flintu do žita. Ve skrytu duše stále věříme v dobré konce, přesto však nahlas nadáváme a hlavně zahráli bychom to samozřejmě stokrát lépe než ti naši hokejisté.

Fanoušci si samozřejmě nenechali ujít ten nejzajímavější hrát proti slovenským bratrům. Dobřichovští halekali od první chvilky. První vstřelená branka zvedla vlnu euforie a neskutečně velké radosti. Mnoho fanoušků vyskakovalo ze židlí, křičelo, tleskalo. U dalších dvou gólů to bylo podobné. „Jooo, je to tam," ozval se po třetím góle jeden ze štamgastů.

O pauze mezi třetinami pomalu jakoby hokej přestal existovat. Hospoda si dál žila svým životem. Ke druhé třetině jsme přistupovali chladněji. Všichni. O to, co začínali být pasivní hráči na ledě, o to pasivnější bylo také publikum v hospodě. Snad všichni do jednoho si byli až moc jistí, že máme dostatečný brankový náskok a naši cestu do čtvrtfinále už nic nemůže zastavit.

Po čtvrtém gólu to opět začalo žít. Vlna radosti, spokojenosti a chvály pro hokejisty. Řeči o tom, že Slováci už si mají balit. Dlouhý potlesk, který patřil na druhou stranu televizní obrazovky.

A pak se to stalo. Marián Hossa snížil na 1:4. Nikoho to ještě příliš nerozhodilo, přeci jen náskok byl značný, ale rozhodně to zamrzelo. Bratři nám to tak zadarmo, jak se zpočátku zdálo, nedají. V místnosti bylo znát mírné zklamání. Přesto pořád neutichaly téměř vítězné řeči.

Až potom jsme opravdu přestali hrát. Jenže toho už si osazenstvo hospůdky všimlo a naopak fandit začalo. Obzvlášť, když slovenský národní tým snížil během 91 sekund na 4:3.

Jistota z očí fanoušků vyprchala. „To není nic pro kardiaky," ozval se v setmělé místnosti Vladimír Kruliš, který tady sledoval také první zápas české hokejové reprezentace v Sochi. Stejně tak jako tehdy, i dnes měl po boku svou přítelkyni.

„Pojeďte, kluci, snažte se," podporovali fanoušci hokejisty, jakoby je slyšeli. Mnozí si nervozitou poťukávali do stolu, jiní si málem okousali nehty. Nikdo nepřestával věřit, ale strach, strach z toho, že možná pojedeme domů, ten byl znát. Na konci zápasu však zavládla obrovská radost.

Místo hlasu hokejistů bylo slyšet sborové: „Čí jsou body? Naše!" Nechyběl ani klasický a jednoduchý pokřik: „Češi!" a následné bouchání vším možným. Ať už pěstmi do stolu nebo půllitry. Radost byla značná. Pohledy se od obrazovek už odvrátili. Bylo jasné, že tenhle zápas jsme zvládli. „Ale nakonec to byly nervy," shodlo se mladé osazenstvo vedlejšího stolu krátce po zápase.