Nejdřív vidím blonďatou slečnu, pak jeho tatínka a nakonec se objevuje i on. Mistr světa v ledním hokeji z roku 2010, osmadvacetiletý kolínský rodák Tomáš Mojžíš.

Nejdříve poklepání rukou, pak nějaké to focení. S medailí v ruce, pak na krku. A v národním dresu a v kolínském dresu. A s přítelkyní a s tatínkem. A nakonec uvnitř zimáku na střídačce. Fotky by byly, takže si sedáme na střídačku a nostalgicky, v místě, kde odbyl své první hokejové krůčky, začínáme naše povídání.

Setkáváme se přesně po třech týdnech od oné zlaté neděle. Co jste za tu dobu od konce šampionátu všechno stihl?
Dvoutýdenní dovolenou a minulý týden jsem byl v Pardubicích, kde bydlím, a doháněl jsem všechny povinnosti.

Jaká byla dovolená? Kde jste byl?
Na dovolené jsem byl v Kalifornii. Měl jsem to naplánované už dřív. Jezdím tam po každé sezoně ke svému známému, takže jsme tam s moji snoubenkou jeli i letos. Prostě si odpočinout.

A ten týden v Pardubicích. Co všechno jste stihl po dovolené?
Klasické povinnosti jako zaplatit účty, které se nahromadily, a tak. Taky se potkat s přáteli, protože po návratu z mistrovství jsem pak hned druhý den odlétal, takže to bylo všechno takové hektické.

Takže dnes (v neděli 13. června pozn. red.) poprvé po mistrovství v Kolíně?
Ne, ne. Ze Staroměstského náměstí, kde jsme oslavovali po příletu titul, jsem ještě před odletem na dovolenou přijel rodiče a příbuzné pozdravit. Dneska to je teda už podruhé. Přijel jsem navštívit rodiče a babičky. A taky ohledně organizace svatby.

Budete se ženit, vím, slyšela jsem. Už se to blíží, že?
Ano, blíží. Přípravy se chýlí ke konci.

A co Kmochův Kolín? Byl jste se podívat?
Nebyl jsem. Měl jsem toho v Kolíně na zařizování plno, takže ne. Na Kmochově Kolíně jsem byl naposledy jako malý kluk. To už je dlouho. Brzy jsem odešel do Pardubic a do Kolína jsem pak jezdil více méně jen za rodinou.

Jak často jezdíte do Kolína?
V Čechách jsem zatím nikdy nehrál, takže během roku jsem někde v zahraničí. Za rodinou do Kolína jezdím jen po sezoně. Mám většinou čtyři měsíce, kdy jsem v Čechách a pokaždé, když mám příležitost, tak jedu do Kolína, abych se viděl s rodiči a babičkami.

Objel jste už pěkný kus hokejového světa. Kromě Ameriky taky třeba Rusko nebo Švédsko. Pojďme si udělat takový malý výlet vaší hokejovou kariérou. Začněme posledním působištěm. To bylo švédské Modo.
Ve Švédsku se mi líbilo moc. Je to krásná země. Herně se sezona teda moc nepovedla, ale určitě z tohoto působiště mám obrovské zkušenosti a zážitky. Jsem spokojený.

Četla jsem, že jste se pohybovali někde na spodku tabulky…
O bod jsme nepostoupili do play-off, takže jsme neskončili úplně dole, ale bylo to obrovské zklamání, protože v týmu bylo hodně hvězd jako Peter Forsberg a tak, takže se čekal velký úspěch a nepovedlo se to. Ale nedá se nic dělat, takový je hokejový život.

Sezonu předtím jste podepsal smlouvu s týmem z NHL s Minnesotou Wild, ale odehrál jste tam jen čtyři zápasy, a pak působil na farmě v Houstonu. Byl to vlastně váš návrat do zámoří, kde jste jako mladíček začínal…
Chtěl jsem to v NHL ještě jednou zkusit. S Minnesotou jsem podepsal smlouvu na rok a nakonec jsem tam byl jen do listopadu. Jak říkáte, odehrál jsem tam jen čtyři zápasy, a z toho tři jako útočník, což já nejsem. Pak mě poslali na farmu. Tam jsem se zranil a už jsem tam zůstal až do konce sezony.

O jaké zranění se jednalo?
Měl jsem zlomený prst a dávali mi tam titanovou destičku.

Takže to byla celkově nepovedená sezona?
Byla i nebyla. Nepovedená byla v tom, že se mi tam nepovedlo uchytit.

Vaším prvním evropských angažmá po návratu z Ameriky, kde jste v juniorském věku začínal, bylo Rusko. Jaké máte vzpomínky na Rusko?
Na Rusko mám zajímavé vzpomínky. Určitě se mi otevřely oči. Už se teď dívám na různé věci jinak a vážím si víc věcí, které jsem bral předtím jako automatické. Třeba jak se lidi chovají v autech na silnici, jak se lidi chovají sami k sobě, jaké my máme v Čechách potraviny, jak se tu máme o dost lépe než oni tam. Určitě si tady toho teď vážím víc než předtím.

A po hokejové stránce?
Po hokejové stránce to bylo taky zajímavé. Rusové jsou vynikající individualisté, dokážou cokoliv udělat. Ale chybí jim týmový duch. Nemají to v sobě a těžko se jim to hledá. Je tam spoustu hráčů, kteří jsou výborní, ale týmovost jim chybí. Je to v jejich krvi se probojovávat individuálně a nemyslí tolik na to mužstvo.

Teď už se dostáváme do dob, kdy jste působil v NHL…
Tak já jsem v NHL moc nebyl. Sezonu před Ruskem jsem byl v St Louis Blues. Tam jsem byl vyměněn po čtyřech letech v organizaci Vancouveru. A ty čtyři roky jsem strávil převážně na farmě. Do Vancouveru se mi podařilo probojovat až v tom třetím roce. Povolali mě nahoru na sedm zápasů a tam to byla paráda. Moc jsem si to užíval. Zrovna můj táta tam byl na návštěvě s jeho kamarádem a měli možnost mě vidět na vlastní oči, tak to bylo taky super. Pak přišla Trade deadline (uzávěrka přestupů pozn.red.), kdy v NHL vyměňují hráče, a já jsem byl jako poslední vyměněn do St. Louis. A v St. Louis mi připadalo jako když se mnou vůbec nepočítají, protože mě automaticky poslali na farmu, takže byla smůla, že jsem v tom Vancouveru nezůstal. Všechno se pak mohlo odvíjet jinak.

Takže myslíte, že když byste zůstal ve Vancouveru…
…tak by se mi to možná povedlo se tam udržet. Ale to je možná, to může říkat každý. Prostě takhle to bylo. Ale spíš jsem chtěl říct, že mě to mrzí, že mě vyměnili. Že se mi tam líbilo a že bych tam rád zůstal. V tom St. Louis už to nebylo takové.

Ale ještě sezonu potom jste tam zůstal, ne?
Ano, oni mě přemluvili, abych ještě rok zůstal. Vlastně jsem tam dohrál tu sezonu a podepsal ještě na další rok. A v té sezoně jsem odehrál těch šest zápasů v NHL. To bylo taky zajímavé. Tam byl tenkrát trenér Andy Murray, který teď pomáhá Švýcarům trénovat a tenkrát trénoval St. Louis. On se byl podívat na náš zápas na farmě. Viděl mě tam a říkal, že mě chce nahoru, že se jim zrovna zranili nějací obránci. A já jsem zrovna měl rozbité auto, tak jsem mu řekl, jestli by mě teda nemohl odvést, takže jsem jel nakonec do St. Louis z té farmy s ním. A odehrál jsem tam těch šest utkání, pak se jim uzdravili hráči a poslali mě zase dolu. Takže jsem to potom vzdal a šel to zkusit do Ruska.

Když se podíváme do vašich statistik, tak zrak spočine na sezoně 2002/2003. To jste byl posledním rokem v juniorské WHL a získal jste sedmdesát bodů a dokonce vsítil 21 gólů a byl jste v All star teamu celé soutěže. Jak vzpomínáte na juniorská léta v zámoří?
Tenhle rok v juniorce Seattlu Thunderbirds, který zmiňujete, mě hokejově takříkajíc zachránil a nastartoval celou kariéru směrem k tomu být profesionálním hráčem.
Já jsem začínal v jednom takovém malém městečku Moose Jaw v Kanadě, kde jsem byl rok a půl. V prvním roce v Moose Jaw mě draftovali, a pak v půlce další sezony mě vyměnili do Seattlu. To byl rok, kdy se hrál šampionát dvacítek v Pardubicích. A od vedení Moose Jaw bylo hezké, že mě za ně nechali zahrát ještě jeden poslední zápas, protože se tam přijel podívat pan Holík, jestli mě vezmou na tu repre. A to se nakonec povedlo. A právě hned druhý den ráno mi zvonil telefon, že mě vyměnili do Seattlu. Tam jsem po turnaji dvacítek dohrál sezonu a začal jsem tam i tu další. V létě jsem ještě trénoval v Pardubicích. Ale tam mi řekli, že za ně nemám šanci hrát, takže mě pošlou někam do první ligy. Říkal jsem si, že půjdu ještě jeden rok zkusit do Ameriky. Přece jen jsem byl draftovaný, tak jsem toho chtěl využít. A ten poslední rok se mi povedl. Měli jsme výborné mužstvo, hrálo se nádherně a mě tam spadlo, na co jsme sáhnul, tak to bylo určitě dobré i po té individuální stránce.

Jaká byla vlastně vaše cesta do zámoří?
V Kolíně jsem hrál do třinácti let. Hráli jsme nejvyšší žákovskou ligu, ale v tom poslední roce jsme spadli do nižší, tak jsem se rozhodl, tedy táta mě k tomu vedl, že půjdu do Pardubic. Tak jsem tam šel na zkoušku a povedlo se. Od třinácti jsem dojížděl do Pardubic. V patnácti mě tam ubytovali a žil jsem tam s kluky dohromady na bytě a po prvním roce v juniorce jsem odcestoval do Ameriky. Abych to upřesnil, v tom roce jsem odehrál mistrovství světa hráčů do osmnácti let a nepovedlo se mi být draftovaný a co se týče posunu směrem k A-mužstvu Pardubic, tak tam nebyla téměř žádná možnost, tak jsem si řekl, že to půjdu zkusit do ciziny. Nic jiného mi nezbývalo. A jak už jsem říkal, pak se mi povedlo být draftovaný v juniorce v Kanadě, tak mě to tam drželo víc. Naučil jsem se tam žít a ani mě to domů netáhlo.

Z České republiky do zahraničí jste odešel brzy. Někdo si myslí, že to není dobře, když mladí kluci odchází od domácího hokeje ještě dřív, než se ho vlastně pořádně naučí. Pak během pár let někde vyhoří a vracejí se domu, kde mají potíže chytit se v extralize, někdy i v první lize. Vy tedy nejste ten případ. Ale co si o tomto obecně myslíte?
Tak co člověk, to názor. Nemůže se říct, že by se tady ten kluk nenaučil hokej. Naučí se ho, to už určitě má v sobě, když ho hraje odmalička. Ale ten profesionální hokej je pak úplně o něčem jiném. V Čechách se hraje jiný, v Americe se hraje jiný. On tam pak samozřejmě bude hrát ten, co se hraje v Americe, protože kdyby tam hrál český hokej, tak tam nemůže hrát. A pak když se vrátí sem, tak se hnedka naučí hrát ten český hokej. Ale že ty kluci odchází, to samozřejmě. Tak co se týče mě, tak já jsem byl v Pardubicích a mě třeba ty Pardubice netlačily, abych hrál za chlapy. Bylo mi už osmnáct let, tak pro mě to byla možnost další, jak se někde prosadit a povedlo se. Ale kluci, kteří hrají v extraligových mužstvech a hrají za A-mužstvo, tak si myslím, že je nesmysl pro ně chodit do ciziny. Mají příležitost tady, můžou hrát tady, vyhrát se, a pak tam můžou jít. Ale co se týče kluků, jako jsem byl já, kteří vědí, že nemají moc šanci jít z juniorky do extraligového áčka, tak je to pro ně alternativa. Myslím si, že chyba u těch mladých kluků, co chodí do juniorek do Ameriky, je ta, že si představují, no, tak já půjdu do Ameriky a půjde to samo. Tam to je obrovské štěstí, když se člověku povede se tam prosadit a závisí to na hodně okolnostech.

Teď se vraťme k vašemu mládežnickému působení v Kolíně. Komu všemu jste tady prošel rukama? Kdo vás trénoval?
Když jsem začínal, tak v přípravce to byl pan Kampe s panem Salavou, který teď trénuje v Pardubicích a který v Kolíně tenkrát hrával. Od druhé třídy to byl pan Jech, pan Rác. A nechci na nikoho zapomenout, ale už je to dlouho. Ale určitě tady v Kolíně to byla taková sranda. Snažili se, aby nás to bavilo a já na to mám dobré vzpomínky.

Pokud mám správné informace, tak vás tenkrát do Pardubic odcházelo víc. Nejen vy, ale celá parta kluků…
Ano, byl jsem to já, Šebesta, Pomichálek, Miška a ještě pár dalších kluků to tam zkoušelo. Jak už jsem říkal, my jsme tady v těch třinácti letech spadli, ale pořád jsme se chtěli udržet v té nejvyšší soutěži a já sem to do Pardubic zkoušel ještě v té samé sezoně, co jsme spadli, jestli by vůbec měli zájem. A měli. A na tu další sezonu to už pak bylo připravené a rodiče dalších kluků přišli za tátou, že by chtěli taky, tak se to domluvilo. Takže nás šlo asi pět nebo tak nějak. Já s Šebestou jsme tam spolu vydrželi až do dorostu, jinak se kluci postupně vraceli a já tam nakonec zůstal natrvalo jako jediný, jako že tam i žiji.

Co váš bratr? Taký hrával v Kolíně hokej. Byl o dva roky starší a v jednu dobu, než odešel do pražské Hvězdy, ho mohli vídat kolínští fanoušci i v áčku. Potkali jste se spolu někdy na ledě?
Já jsem s nimi párkrát hrával, jen pár zápasů. Ale jinak, nějak trvale, ne.

A kde jemu je dneska konec?
On pracuje v Praze a chodí si tam zahrát . Nevím přesně, co je to za tým. Ale má dobrou práci a hokej už je pro něj jen takový koníček, že se jde pobavit s kamarády. Říkal mi, že tam s nimi hraje i Sagvan Tofi, takže mají srandu.

Zaslechla jsem, že se vám kdysi v Kolíně říkalo Bublina. Teda, ne že by vám takhle říkali spoluhráči vrstevníci, ale byli to o několik let starší kluci. Pamatujete se na to a jak to vlastně vzniklo?
To je hodně dávno. To bylo zřejmě v té době, když můj táta v Kolíně trénoval juniory. Já jsem s nimi jezdíval v autobuse na zápasy. Nevím, kolik mi mohlo být, byl jsem malinký kluk. Já jsem s nimi asi seděl v autobuse vzadu, dělal jsem pusou bubliny, tak mi říkali Bublina asi (smích).

A plánujete někdy návrat do Kolína? Předpokládám, že po návratu ze zahraničí budete ještě na pár let chtít ukotvit v extraligových Pardubicích, ale myslím tím úplně na konci kariéry.
Ještě jsem nad tím moc nepřemýšlel. Ale jak říkáte, určitě by bylo hezké, ale i těžké, jít po návratu ze zahraničí hrát do Pardubic. Chtěl bych si tam ještě někdy zahrát. Nevím, jestli se mi to povede. A pak když budu zdravý a nebudou žádné problémy, tak nevidím problém v tom, že bych si zahrál taky v Kolíně.

A co vás čeká v nejbližší době. Myslím tím teď hokejově? Už máte jasno o vaší nejbližší budoucnosti?
Ještě nevím vůbec nic. Doufal jsem, že třeba bude nějaký zájem ze Západu, ale tam není vůbec žádný. Je spíš Východ. Nabídky mám, ale teprve to budu řešit.

Můžete být konkrétnější?
Je to převážně Rusko, ale i něco odjinud z Evropy. Čechy zatím vynechávám. V zahraničí bych se chtěl udržet co nejdéle, až pak se vrátit.

Do kdy by mělo být jasno?
Myslím si, že třeba během týdne.

A teď už konečně k letošnímu mistrovství světa. Povídáme si a vy tu sedíte se zlatou medailí na krku. Napadlo vás něco takového před rokem, že byste tady dneska mohl sedět se zlatou medailí z mistrovství světa na krku?
Tak když jsem hrával v Americe, tak jsem si říkal, že by to bylo super, dostat se do reprezentace. Ale zrovna teďka po této sezoně, která nebyla moc povedená, tak jsem si myslel, že asi těžko. Ale pak přicházely samé omluvenky a já jsem odehrál vlastně na Euro Hockey Tour skoro všechny zápasy a držel jsem se na soupisce dlouho. Ale do poslední chvíle jsem si myslel, že tam nezůstanu. A pak díky tomu, že se zranil Filip Novák, jsem dostal tu šanci a dopadlo to úplně báječně.

Šance jste se chopil dobře. Patřilo vám místo mezi top šesti beky reprezentace. Na mistrovském turnaji jste odehrál v základu všechna klíčová utkání…
Začátek byl těžký, ale dostal jsem se do toho. Ono to pak přijde samo, zvlášť když mužstvo hraje dobře.

Bylo to vaše první mistrovství světa. Kdežto třeba pro Petra Čáslavu, dalšího kolínského rodáka, který byl letos ve zlatém týmu, už čtvrtý turnaj. A on na to narážel, že vy jste se stal mistrem hned napoprvé, kdežto on několik let čekal. Tak jaký je na to recept?
Štěstí a zdraví (smích).

Jaká byla atmosféra v kabině během šampionátu? Prožívali jste chvíle, kdy jste hráli o to, abyste z turnaje vůbec nevypadli. A nakonec z toho bylo zlato.
Myslím, že se o tom mluvilo už dost. Ze začátku nám nikdo nevěřil. Všichni novináři se na nás koukali skrz prsty a prakticky nikdo s tím nepočítal, nikoho nenapadlo, že bychom mohli vyhrát. A pak všichni psali, jak v to věřili a nikdy nepřestali (smích), ale nevěřilo se nám. Až pak se to zlomilo. Kluci sehráli, to já jsem ještě nehrál, výborný zápas proti Švédům, ten první. Tím se to zlomilo. Pak se teda prohrálo se Švýcarském, ale to se prostě nepovedlo. Nevyšel zápas. Ale pak nastala ta situace, že jsme museli každý zápas vyhrát, jinak bychom skončili a to si myslím, že bylo důležité. Některá ostatní mužstva na to narazila až pak v osmifinále a my už jsme v té situaci byli předtím. Takže my jsme pořád jeli v tom samém, ten vlak byl rozjetý a měli jsme samozřejmě i štěstí, které k tomu patří. Vokoun chytal skvěle, to potřebuje každé mužstvo, které má vyhrát. Hráli jsme jako mužstvo dobře, nehráli jsme jako individualisté.

Co se vám honilo hlavou, když jste v zápase o zlato hráli na samém konci oslabení šest na tři? To se často nestává a ještě v takové situaci.
Já jsem byl překvapený, že mě tam Růža (Vladimír Růžička pozn.red.) poslal, protože většinou tam posílal jiné hráče. Ale sešlo se to. Rozsíval byl na trestné, pak se jiní hráči vrátili z ledu a byli unavení, prostě nemohli. Tak na mě ukázal, ať jdu. Tak jsem si říkal, hmm, to bude zajímavé. Tak jsem tam šel a samozřejmě jsem se snažil dělat všechno proto, abychom ten gól nedostali. Nad ničím jiným jsem nepřemýšlel.

To byl jeden z klíčových momentů, u kterých jste stál. V semifinálovém zápase proti Švédsku jste stál u dalšího důležitého momentu. Vyrovnával jste na 1:1. Byl to zároveň váš vůbec první gól na šampionátu. Jak byste to okomentoval?
Prostě to tam padlo. Byl jsem to zrovna já. Je to určitě super, ale jinak nevím, co k tomu říct. Můžu říct akorát třeba to, že jsem sice dal gól, ale pak jsem byl u toho, když jsme další dostali. Takže je to těžké.

Jaké se vám v hlavě honily pocity po konci zápasu s Ruskem? Vyhráli jste mistrovství světa…
Ze mne už to všechno spadlo, když jsem věděl, že jsme vyhráli. Byla obrovská únava, maximální vyčerpání. Říkal jsem si, ať už sedím v kabině v klidu a dám si něco k jídlu, nějakou sušenku, a něco k pití a odpočinu si. Protože ne jenom ten samotný zápas, ale už ty zápasy předtím byly náročné. Táhlo se to, hráli jsme dlouho v noci, pak člověk nespí po zápase a byl to týden, co jsem se pořádně nevyspal a ještě byl v maximálním vypětí, takže to bylo hrozně náročné. Pak jsme vlastně zase nespali, přijeli jsme sem do Prahy, slavilo se, pak jsem odlítal hned pryč a pořádně jsem se vyspal až za tři dny v Americe.

Všimla jsem si, že jste během předávání medailí byl úplně poslední hráč, který svou zlatou medaili převzal.
To ani nevím (úsměv).

To já vím, sledovala jsem to. Chtěla jsem se zeptat, jestli to máte v povaze nebo jestli to byla náhoda?
Nevím, asi jsem se to tak přihodilo. Ani jsem si nevšiml. Určitě to byla náhoda. Čekal jsem, až se to tam nahrne a skončil jsem teda poslední, jak říkáte. Ale zbyla na mě, takže dobré (úsměv).

A otázka na závěr, na odlehčení. Čeká vás svatba. Prozraďte našim čtenářům něco o vaší snoubence.
No, co bych vám tak řekl. Jsme spolu více jak dva a půl roku, poznali jsme se v Pardubicích. pracuje jako zubařka. To by mohlo stačit (úsměv).

Tomáš Mojžíš
Datum a místo narození: 2.května 1982, Kolín
Bydliště: Pardubice
Úspěchy: mistr světa v ledním hokeji 2010, 17 startů v NHL, člen All star teamu (WHL, 2002/2003)

Tereza Hölzlová