Dnes pětatřicetiletý bývalý útočník spojil svůj hokejový život hlavně s pražskou Slavií, v jejímž dresu získal v roce 2008 i mistrovský titul. Nastupoval za mládežnické reprezentace, nakoukl i do nižších zámořských soutěží. Kariéru ale ukončil relativně brzy a přemýšlel, co dál.
„Trenérem jsem být nechtěl. Hokejový svaz hledal rozhodčí a pořádal nábor. Do něj jsem se přihlásil a začal jsem studovat licenci pro rozhodčího,“ popisuje Micka.
Nějaký čas ještě zkoušel skloubit roli hráče a sudího, ale nešlo to. „Rychle jsem zjistil, že není možné o víkendu hrát zápasy a pak další ještě pískat. Musel jsem se tedy rozhodnout, co budu dělat, a stal jsem se rozhodčím.“
Za rozhodčího nikdo nezaskočí
Když v nové roli začínal, nevyhnuly se mu ani úsměvné situace, jako když na něj rozlícený rodič křičel, že asi nikdy nehrál hokej a vůbec mu nerozumí. Takové věci musí rozhodčí zkrátka skousnout.
„Emoce k hokeji patří. Rozdíl je v tom, že hráč je může dát najevo, rozhodčí se v tomto směru musí hodně mírnit,“ usmívá se Micka. Podle něj je těžší hokejové zápasy pískat než je hrát: „Jako hráč máte okolo sebe další spoluhráče. Pokud se vám něco nepovede, tak za vás zaskočí. Je to hloupý, ale zas tak moc se neděje. Na rozhodčího koukají hráči, fanoušci a čeká se, že odpíská dobrý zápas. Není to snadné.“
Coby rozhodčí začínal v žákovském hokeji, později se přesunul k dorostu a juniorům a přes krajský přebor se dostal do druhé ligy. Nyní píská ještě o jednu soutěž výš. „Rád bych se podíval i do extraligy. Ten posun ale není automatický, člověk musí mít určitou výkonnost,“ tvrdí Micka.
Nejdřív do práce, pak na zimák
Není profesionálním rozhodčím se vším všudy, to v nižších soutěžích ani nejde.
Jak tedy vypadá jeho běžný „zápasový“ den? „Ráno jdu do práce. Mám skvělé zaměstnavatele, kteří mi umožní odejít z práce dřív a může jet odpískat zápas,“ popisuje.
V cechu rozhodčích se mu líbí hlavně různorodost. „Když jsem byl hráč, byli jsme všichni hokejisté. Nyní člověk potkává nové kolegy rozhodčí a ti dělají hodně odlišné a různorodé profese. Máme si tak o čem povídat,“ říká Micka.
S kolegy někdy jezdí na zápasy společně, jindy každý sám. „Vždy se hledá co nej-ekonomičtější cesta, jak se na zápas dostat. Například pokud jsou dva rozhodčí z Prahy a cestuje se do Ústí, jedeme jedním autem. Někdy přijede každý vlastním. Jindy se sejdeme v polovině cesty, a pak pokračujeme jedním autem. Snažíme se hledat co nejlevnější způsob dopravy,“ uvádí bývalý slávista.
Za hráčkou kariérou se už neohlíží, je to pro něj uzavřená kapitola. O to víc se soustředí na novou roli a na to, aby v ní byl dobrý. I to je velká výzva, protože na řadě tuzemských zimáků nebývá vůči rozhodčím právě přátelsky naladěná atmosféra.
„Své poznatky z hokeje se snažím využívat k dobrému vedení zápasů,“ uzavírá Micka, který se za tři roky od ukončení kariéry jako rozhodčí velmi rychle etabloval. Kdy asi nakoukne do nejvyšší soutěže?
